Dnes Vám řeknu svůj příběh. Je především o tom, jak jsem si koupil moderní elasťáky a chodil každé ráno před svítáním na běžecký pás. To protože psali v časopise, že díky tomu budu úspěšný. A třeba bude i o tom, že jsem nakonec ten vysněný brněnský jazykový kurz skutečně začal navštěvovat.
Když jsem byl malý kluk, děda mi často kladl na srdce větu, že život na nikoho nečeká. Asi to neříkal přesně takhle nebo to možná neříkal vůbec. Možná dědu ani nemám. Teda, rozumějte dobře, já vím, že má každý někde nějakého dědu. Jenže já toho svého nikdy nepoznal.
A pak mi bylo moje oblíbené tričko malé a já jsem celý tak nějak dospěl, aniž by mě děda upozornil na to, kolik věcí po mně ten život bude chtít. Strašnou fůru. A já, celý nepřipravený, jsem ten život celý přestal tak nějak stíhat, až jsem se z toho zbláznil. Ehm, minimálně jsem k tomu neměl daleko.
Jen co mě ve škole naučili číst, začal jsem narážet na všechny ty články, jak je klukovi osmnáct a už vlastní tři firmy a holčině je šest a už navštěvuje kurzy čínštiny. A jejich rodiče jsou děsně pyšní.
Mě gympl nebavil a tak se maminka nikdy nemohla chlubit kamarádkám, že má doma inženýra. Vědomě jsem zaspal přihlášku na výšku, a abych nebyl lemplem (a neztratil status studenta), rozhodl jsem se přihlásit na pomaturitní studium jazyků.
Byl jsem správný punk, měl jsem piercing v obočí, ale tajně jsem snil, aby o mně taky psali a aby moji rodiče byli pyšní. Pomaturitní studium angličtiny bylo na dlouhou dobu poslední záležitostí, která mě těšila. Po studiu jsem si koupil kravatu a fešácký oblek a začal taky budovat tu kariéru, jako všichni. I když jsem úplně dobře nevěděl, proč.
Většinu svého času jsem pak dělal věci, které jsem dělal nerad a nestíhal jsem dělat věci, které by mě těšily. Byl jsem pořád pěkně napružený, nicméně, život se tvářil, že je to tak v pořádku. Za první velkou výplatu jsem si koupil hodinky s velkým ciferníkem. To asi abych dobře viděl, kolik času mi prokluzuje mezi prsty.
Čím víc věcí jsem na sebe kupil, tím lepší pocit jsem měl, že toho víc zvládám. Řídil jsem se pravidlem: čím víc práce máte, tím víc toho uděláte. Začal jsem si kupovat stovky knih o uspořádání si času, abych zvýšil svou produktivitu. Měl jsem rozdělaných deset věcí najednou, pojem multitasking mi nic neříkal, pracoval jsem v noci i u snídaně a ve volných chvílích jsem navštěvoval rekvalifikační kurzy, abych doplnil, co jsem ve škole zameškal.
A pak mi jednou u snídaně jedna kniha plná rad o time managementu položila zásadní otázku. „Jaké je právě teď do nejlepší využití vašeho času?“ A přesně v ten moment jsem se zbláznil.
Dlouhou dobu jsem na bedrech nesl příliš velký náklad. Oblekl jsem si svoje neoblíbené elasťáky a poprvé v životě jsem cítil, že běh skutečně potřebuji. Ne kvůli článkům o úspěšnosti, ale kvůli čisté hlavě.
Vyběhl jsem z domu na polní cestu a připadal si jako Forrest. Běžel jsem svůj životní závod. Balanc, rytmus, rovnováha. Tři slova, která mi v ten moment běžela hlavou. Doběhl jsem domů a nahoru na papír velkým tiskacím jsem napsal jediné slovo. Dovolená.
Naučit se odpočívat bylo pro mě nejtěžším úkolem posledních pár let. Nakonec stačilo uvědomit si a uspořádat si priority, říct práci dost a začít svědomitě pracovat na svých skutečných snech a cílech.
