|
Data ukazují, že Češi nežijí v daňovém pekle. Ale umí si to vsugerovat
Dnešek je první pracovní den, kdy „vyděláváme na sebe“. Aspoň podle Liberálního institutu, který tradičně vypočítává, na kdy připadá den daňové svobody, a letos mu vyšel na 1. června. Při využití srovnatelných dat Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) tento den nastane až ve středu, a podle výpočtů „konkurenčního“ Institutu liberálních studií budeme na provoz státu vydělávat dokonce o pět dní déle, což oslavy dne daňových poplatníků (jiné jméno pro stejnou ideu) odkládá až na pátek, ale ani to není žádná katastrofa. Naopak. Z hlediska daňových poplatníků se situace zlepšuje jak absolutně, tak v mezinárodním srovnání.
Mezi osmatřiceti členskými zeměmi OECD najdeme jen sedm případů, kdy den daňové svobody nastává dříve. Všude jinde daňové poplatníky v průměru – a to je důležité upřesnění – ždímají víc. Někde i mnohem víc, Finové na stát vydělávají až do poloviny letních prázdnin, tedy o víc než osm týdnů déle než u nás.
Ani země vnímané jako příznivé pro podnikání neutrácejí na svůj provoz (to je podle aktuálních metodik při stanovení „dne daňové svobody“ rozhodující kritérium, neboť neumožňuje maskovat velikost státu deficitem veřejných financí) o mnoho méně než my. Rozdíl v délce práce na stát mezi námi a USA či Japonskem není ani týden.
Nový Zéland, Kanada, Estonsko… Ti všichni utrácejí relativně víc. A třeba Poláci si svůj na den daňové svobody počkají ještě víc než měsíc.
Přesto mají Češi často pocit, že žijí div ne v daňovém pekle a stát si z jejich výdělku či majetku bere nepřiměřeně mnoho. Názorně to ukazuje reakce na daň, kterou musí většina Čechů zaplatit shodou okolností nejpozději zítra. Bolí je o to víc, o co je v mezinárodním srovnání menší.
Jde o daň z nemovitosti (pokud dům, byt, pozemek, chatu či třeba garáž máte a ještě jste daň nezaplatili, sedněte si co nejdřív k mobilnímu či internetovému bankovnictví, QR kód vám daňová správa poslala), kterou platí miliony Čechů. Právě její masový zásah je základem její nepopularity.
Navíc funguje logika kritizující zdanění majetku pořízeného už z jednou zdaněných výdělků. A když k tomu přidáme, že loni obce vesměs šly nahoru s koeficientem násobícím „základ daně“, takže lidé v průměru platili o 80 procent víc než v roce 2023 a letos se zastupitelstva pro změnu často zaměřila na pozemky určené k podnikání, je munice pro útok na daň z nemovitosti víc než dost.
Přitom v simulaci Liberálního institutu počítající daňové břemeno průměrného zaměstnance vychází daňové břemeno plynoucí z vlastnictví majetku jen na půl procenta. A to v tom jsou započteny i poplatky, jako jsou ty za psy a za používání rádia či televize. Majetkové daně jsou tak v Česku mnohonásobně nižší než ve vyspělých zemích, přičemž s rostoucími příjmy je procentní vyjádření výše daně ještě zanedbatelnější.
Je to výhoda? Jak se to vezme. Co se neodvede z majetku (Česko nemá ani dědickou daň), musí se i při relativně nižších výdajích, než je v OECD – natož EU – běžné, vzít z výdělků. Zdanění práce včetně odvodů pak vytváří pravé daňové peklo pro nízkovydělávající skupiny.
Den daňové svobody a data, z nichž výpočty vycházejí, by se tak mohly stát inspirací ke změnám, které by daňové břemeno rozložily rovnoměrněji. Co je platné, že daň z nemovitostí je směšně malá, když za spotřebu zaplatíme státu 15krát víc a z průměrného výdělku odvedeme dokonce osmdesátinásobek?
|