Přijede k nám král a nepůjde jen o symboly. Spojená síla středně velkých států dává Evropě naději

Nizozemský král Vilém-Alexandr má pevný stisk ruky, a když odpovídá na otázky novinářů, mluví stručně, k věci a bez poznámek. Lze předpokládat, že stejně sympaticky, jak působil při nedávném setkání se skupinou českých novinářů ve svém sídle v Haagu, se bude chovat i při historicky první státní návštěvě nizozemské hlavy státu v Česku.

Do Prahy přijede v úterý, kdy shodou okolností v Nizozemsku padla vláda poté, co koalici opustila strana populisty Gerta Wilderse kvůli sporům o migrační politiku. Oficiální program má král s chotí Máximou ve středu a ve čtvrtek.

Jeho cesta plná symbolických gest bude vyvrcholením výborných vztahů obou zemí, jejichž vlády už více než tři roky podnikají tajně i veřejně důležitou operaci: dodávají bojující Ukrajině zbraně a munici.

Zároveň bude návštěva a debaty s ní spojené důležitým symbolem nového trendu v Evropě, který je výsledkem hlubokých geopolitických proměn poslední doby: užší spolupráce středně velkých států jak uvnitř, tak vně Evropské unie. Ta totiž se svými mnoha omezeními a velkým vlivem dvou největších členů – Francie a Německa – přestává stačit jako základní rámec evropské politiky. V příštích letech totiž poroste nutnost budovat ekonomickou i vojenskou sílu, která bude co nejméně svázaná pravidly sedmadvacítky – protože je potřeba rychlejší a pružnější reakce na změny, které se odehrávají.

Nepodceňovat (se)

V Evropě se tak kupříkladu formuje blok severských a baltských zemí, které mají kvůli ruské hrozbě jiné priority v obraně než třeba jihozápadní státy jako Portugalsko nebo Španělsko. Jinak se chovají i velké země. Francie a Polsko podepsaly nedávno v Nancy smlouvu, která z nich – přinejmenším na papíře – dělá větší spojence než spolupráce v NATO. Sama Evropská unie se domluvila na užší spolupráci s Velkou Británií, i když brexit pořád platí.

Dosavadní vazby přestávají stačit i proto, že je evidentní, jak péči o evropskou bezpečnost opouštějí Spojené státy. Jak rychle bude tento proces amerického stahování se z Evropy – fyzického i mentálního – probíhat, to se dozvíme nejspíš na konci června na summitu NATO právě v nizozemském Haagu.

V odpovědi na dotaz HN o tom mluvil i král, podle nějž se středně velké země, jako jsou Nizozemsko a Česko, nepodceňují a také by neměly být podceňovány ostatními. Když takové státy budou schopny vytvářet mezi sebou spolupracující skupiny uvnitř Evropské unie, uvnitř Severoatlantické aliance a případně dalších mezinárodních institucí, mohou být zdrojem dobré politiky a stability. Nizozemského krále nelze podle protokolu přímo citovat, protože za jeho slova je odpovědná vláda a ta by je musela schválit a vysvětlovat. Ale zhruba takhle nějak Vilém-Alexandr shrnul trend patrný v poslední době.

To ministr zahraničí Caspar Veldkamp byl sice opatrný kvůli komplikovaným vztahům ve vládní koalici, v níž je mimo jiné partaj populisty Geerta Wilderse, ale jeho slova z rozhovoru s českými novináři říkají totéž: „Světová média se soustřeďují na Brusel či hlavní města velkých zemí, ale v těchto dnech vidíte v Evropě, jak je důležité v takovém síťovém modelu propojovat jednotlivé metropole.“

Typickými příklady, kdy země jako Nizozemsko nebo Česko mohou ovlivnit události evropského významu, je česká muniční iniciativa nebo pomoc při záchraně Rádia Svobodná Evropa. Nizozemská vláda financuje výrobu a dodávky těžké vojenské techniky z Česka na Ukrajinu od listopadu 2022. Jen na munici ze světa i od českých výrobců Nizozemsko vydalo 521 milionů eur, tedy v přepočtu téměř 13 miliard korun.

„Česko má průmyslovou základnu, která nám v takové míře chybí, a myslím, že právě ve společné výrobě obranného a zpracovatelského průmyslu je nevyužitý potenciál,“ zdůraznil ministr Veldkamp.

Spolupráce v Evropě by podle něj měla být co nejpragmatičtější. „Poprvé po desetiletích se o evropské spolupráci nemluví hlavně v institucionální rovině, ale ve smyslu toho, co můžeme prakticky přinést,“ tvrdil Veldkamp.

Proč západní spojenec může být i na východě. Důvěrná zpráva z ostrova mandarinek, kamení a větrných parků

18. 5. 2025 ▪ 8 min. čtení

V Evropě možná není praktičtějšího národa, než jsou Nizozemci, zvyklí být po staletí centrem obchodu a zároveň bojovat s vodním živlem i velkými evropskými sousedy. Z hlediska nových geopolitických pravidel, která jsou více než na institucích postavena na ekonomické síle, na tom ani osmnáctimilionové Nizozemsko není špatně a Česko by si z něj mohlo vzít příklad.

Kupříkladu v Nizozemsku sídlí firma ASML, která pro světové výrobce vyvíjí a staví neuvěřitelně komplikované stroje, jež chrlí čipy nejrůznějších velikostí, včetně těch nejmodernějších. Bez ASML v podstatě čipy ve světě nejde vyrábět – i když Čína si v posledních letech kvůli americkým sankcím buduje vlastní čipový průmysl –, ale zatím žádná země na světě nemá na svém území celý čipový výrobní řetězec.

„ASML dalo Nizozemsku mnohem silnější pozici, zejména při rozhovorech se Spojenými státy,“ říká Davis Ellison, analytik think-tanku Haagské centrum pro strategická studia, který se zabývá vztahem k USA a předtím pracoval v NATO.

Podle něj nizozemskou váhu v mezinárodních vztazích posiluje i největší evropský obchodní přístav v Rotterdamu – a to nejen kvůli obchodu, ale v případě nějakého konfliktu jako klíčový logistický uzel pro Severoatlantickou alianci. Logistika jako silný nástroj pro posílení vlastního vlivu by ostatně mohla být inspirací i pro Česko, které sice nemá moře, a naopak má potíže s budováním tzv. liniových staveb, jako jsou dálnice či železnice, ale už jen svojí geografií je určeno jako zázemí a křižovatka v případě války a přesunů vojsk ze západu na východ.

Zajímavý partner

Vliv zemí střední velikosti na osud Evropy samozřejmě nemusí být jen pozitivní. Proruské Maďarsko si z jedné takové spolupráce – visegrádské čtyřky – udělalo nástroj své zahraniční politiky, který de facto přestal být pro ty ostatní použitelný. Maďarský premiér Viktor Orbán je inspirací pro mnoho lídrů nacionalistických a populistických hnutí například na Slovensku nebo v Rakousku. A Maďarsko v EU blokuje jak různé protiruské kroky, tak pomoc Ukrajině, což je vlastně další důvod, proč vytvářet spojenectví mimo oficiální instituce EU – takzvané koalice ochotných. Ty se stávají jedním z klíčových nástrojů evropské politiky a středně velké země v nich hrají důležitou roli. Česko se stalo pro Nizozemce zajímavým partnerem až poté, co jeho vláda přestala na všechno říkat „ne“ spolu s Maďary a končící vláda Petra Fialy dobře zvládla předsednictví v Evropské radě.

Zároveň je zjevné, že tradiční německo-francouzský motor Evropské unie už léta nefunguje a nebude jen tak fungovat, protože obě země jsou oslabeny růstem domácího populismu a euroskepticismu, stejně jako slabým ekonomickým výkonem. To je hlavně vidět na tom, že ani s novým kancléřem Friedrichem Merzem se jen tak nevrátí vůdčí role Německa z dob Angely Merkelové.

Potom tedy třeba v právě velmi aktuální otázce obrany a posílení obranného průmyslu musí mnohem víc zabrat středně velké země. „Nesmíme se nechat ovlivnit tím, že v Evropě teď chybí leadership, že tu není jedna země, která by určovala směr,“ řekla na nedávné pražské konferenci Europe as a Task Minna Alanderová, finská analytička britského think-tanku Chatham House, která se specializuje právě na obrannou spolupráci severských zemí. Podle ní se pravidla přepisují právě tím, že menší a střední země hledají nové formy evropské spolupráce poté, co Německo a Francie jako lídři oslabily.

Nizozemce na Česku zajímá nejen obranný průmysl, ale třeba také podobné hodnoty opřené o liberální a otevřenou ekonomiku nebo obranu lidských práv, jako je svoboda slova. Obě země ji ukazují tím, že třeba pomohly vyjednat zmíněnou podporu z krizových fondů EU pro Rádio Svobodná Evropa, kterému škrtla financování Trumpova administrativa.

Pro Nizozemce jsou lidská práva a demokracie velmi důležitá témata. Těžko si představit, že by se královská návštěva na nejvyšší úrovni konala po letošních volbách, vzhledem k očekávané výhře populistického hnutí ANO. Což je mimochodem věc, s níž mají Nizozemci vlastní aktuální zkušenosti.

Ona spolupráce středních zemí v Evropě se tak může ukázat jako důležitý prvek, který udrží při životě liberální demokracii jako systém. Ten nyní sice prožívá krizi a potřebuje opravit, ale je životaschopný právě proto, že jak dovnitř společnosti, tak navenek v mezinárodních vztazích a globální ekonomice dává šanci uspět nejen těm nejsilnějším, ale také těm slabším – ve výsledku je tedy výhodný pro drtivou většinu.

Aktualizováno 3. 6. 2025