Guvernér Michl hájí nízkou inflaci pod cílem. Může to ale narušit stabilitu očekávání
V nedávném rozhovoru se guvernér ČNB Aleš Michl svěřil: „V mé logice uvažování je i jednoprocentní inflace dobrá.“ Jistě jde o dobře míněnou snahu i komunikačně bojovat s posledními zbytky zvýšené inflace. Přesto ale je třeba s podobnými výroky velmi šetřit.
V oblasti měnové politiky zakládají centrální banky v celém vyspělém světě svá rozhodnutí na logice cílování inflace už několik dekád. V samotných centrálně bankovních kruzích i v institucích, které tyto kruhy hodnotí zvnějšku (ratingové agentury, Mezinárodní měnový fond, OECD, think-tanky) panuje s touto logikou poměrně velká spokojenost. Na obzoru není žádný jiný přístup, který by se seriózně zvažoval jako náhrada.
Jednou z klíčových výhod cílování inflace je ten nejpřímější možný vliv na inflační očekávání všech částí ekonomiky. Inflační cíl dává všem firmám a domácnostem v ekonomice přímé doporučení, jaký předpoklad ohledně inflace by měly používat ve všech svých rozhodnutích včetně těch na desítky let dopředu.
Musí ovšem jít o číslo věrohodné, spolehlivé. Firmy a domácnosti musejí věřit tomu, že centrální banka dokáže inflaci po jakékoliv odchylce dotlačit zpátky k cíli. A vedle toho musejí věřit i tomu, že centrální banka cíl nezmění – konkrétní zvolená úroveň inflačního cíle musí být „svatým“ číslem jakoby vytesaným do mramoru. Proto se nakonec nikde ve světě neujala jediná větší navrhovaná inovace, a to změna obvyklé hodnoty inflačního cíle ze dvou na tři nebo čtyři procenta.
Neujala se, jakkoliv ji doporučili mnozí slovutní makroekonomové. Měnová politika by sice měla víc prostoru pro stabilizaci ekonomiky, nicméně škoda z pohledu věrohodnosti a spolehlivosti inflačního cíle jako vodítka pro inflační očekávání by mohla být vyšší. Právě z těchto důvodů by se komunikace centrálních bank měla držet zásady, že „dobrá“ je jen a pouze inflace na úrovni dosavadního cíle. Ani vyšší, ani nižší.