Jiří Krejčiřík a jeho investice do emocí. Český designér zaujal Wallpaper i Triennale di Milano
Jeho tvorba stojí na pomezí snu a řemesla. Nábytek, který vypráví příběh. Světlo, jež tvoří náladu. Jiří Krejčiřík propojuje emoci s materiálem, minulost se současností – a z pražského ateliéru míří do světových galerií. V Miláně letos zaujal dvakrát: na přehlídce mladých talentů SaloneSatellite i jako jeden z dvaceti designérů vybraných prestižním magazínem Wallpaper. Český tvůrce, který věří v hodnotu pomalé, autorské práce se tak dál zapisuje na mapu světového designu.
V zadní části haly číslo pět na milánském výstavišti je rušněji než jinde na Salone del Mobile, jednom z největších evropských svátků designu. Návštěvníci se chtějí podívat na SaloneSatellite, představení těch nejlepších světových začínajících designérů. Letos je to přibližně 150 účastníků z 36 zemí a dvaceti designérských škol, kteří chtějí ukázat, v čem jsou unikátní.
Mezi nimi je i Jiří Krejčiřík. Výrazná osobnost současného designu, která propojuje tradiční řemeslné techniky s moderním výtvarným jazykem. V duchu letošního tématu SaloneSatellite otevírá Krejčiřík nový pohled na to, co může znamenat „nové řemeslo“ v současném světě – pojímá ho jako harmonii mezi materiálem, tradicí a inovací. Jeho práce, která stojí na pomezí umění a funkčního designu, často s důrazem na historický kontext a detailní řemeslné zpracování, z něho dělá jednu z nejvýraznějších tváří současného českého designu, což Krejčiřík v Miláně každoročně potvrzuje.
Větší poctou pro něho však byla možnost vystavovat letos také ve velkolepém prostoru Curva v prvním patře Triennale di Milano, kde časopis Wallpaper představil výběr nastupujících talentů z celého světa. Oslovili designéry nebo studia, která ve své tvorbě projevují výrazný zájem o zkoumání a vyjadřování prostřednictvím materiálů. „Když mně kurátoři z Wallpaperu nabídli možnost vystavovat v krásné galerii Curva, nemohl jsem tomu zprvu uvěřit. Vybrali mě jako jednoho z dvaceti designérů napříč celým světem. Byla to pro mě největší čest,“ říká Krejčiřík.
Už loni rezonovalo designérským světem jeho jméno, když odhalil Ódu na čtrnáctku, redesign ikonické židle Ton. Rok předtím sklidil úspěch Annin oltář – kabinetní oltář, který vychází z historického nábytku přelomu 17. a 18. století a designér ho realizoval ve spolupráci s Futuro Studiem.
Jeho talent milánskému publiku představila slavná galeristka a doyenka současného designu Rossana Orlandiová, v jejíž galerii v roce 2021 Krejčiřík představil svítidlo a komodu, která je dekorovaná kresbami od výtvarnice Taji Spasskové. Právě spolupráce s legendární galeristkou mu pomohla postupně se etablovat na milánské designové scéně. „Byla to pro mě jedna z prvních příležitostí představit svou práci v zahraničí. Postavit se před svoje dílo a konfrontovat ho se světem,“ vzpomíná designér.
Žižkov–Plzeň–Kodaň
Cesta Jiřího Krejčiříka na milánský veletrh začala na žižkovské střední uměleckoprůmyslové škole. „Škola měla nádherně vybavené dílny na zpracování dřeva, a co jsme navrhli, jsme si potom mohli sami v dílnách vyrobit. Tam jsem se začal hodně věnovat dřevu, nábytku a interiéru,“ popisuje designér.
Na konci středoškolského studia ale měl Krejčiřík pocit, že je dřevem přesycený, a šel studovat produktový design na Fakultu designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Tam více přičichl k průmyslovému designu. „Škola mi dala technický background a změnila způsob mého přemýšlení, hlavně s ohledem na znalost materiálů nebo různých procesů,“ hodnotí Krejčiřík.
Nejvíc inspirativní a formující pro jeho současnou tvorbu však byla půlroční stáž na Královské akademii v Kodani, kde se dostal zpátky ke dřevu a nábytku a do svých pracovních postupů začal výrazněji přidávat práci se světlem. „Dánové umějí velmi dobře vytvářet vnitřní prostor, což pro mě bylo inspirativní. Naučit se neřešit pouze světlo jako žárovku, ale jakou atmosféru jím chceme navodit. Přemýšlet o tom, jakou variabilitu nálad světlo nabízí,“ vzpomíná Krejčiřík.
Jít za svým snem
Je možné se v Česku živit autorským designem? Jiří Krejčiřík tomu nejprve nevěřil. Designérů je hodně, ale působí v úzce profilovaném byznysu, na malém území a s relativně omezeným počtem firem, které tyto služby poptávají.
Branže je ještě pokřivená v tom, že firmy zvou designéry na projekty, ale honorářem jsou procenta z prodeje, což je často málo. A v extrémně konkurenčním prostředí, kde je nouze na příležitosti, si firmy mohou vybírat podle ceny. „Některé toho využívají a dávají neférové nabídky, ale funguje jim to, protože i když to odmítne jeden designér, stojí za ním řada dalších dvaceti lidí, kteří tu práci rádi vezmou,“ tvrdí mladý tvůrce.
Krejčiřík však měl to štěstí, že po dokončení magisterských studií pracoval několik let jako asistent sochaře a designéra Ronyho Plesla v jeho studiu. Tam velice rychle uviděl, že existuje způsob, jak se dá designérskou tvorbou živit. „Rony vytvářel svoje projekty a jeho klienti mu to umožňovali, protože si je od něho kupovali. Byla to vlastně trochu bublina, ale funkční,“ říká Krejčiřík, kterému tato zkušenost pomohla najít sebevědomí naplno investovat do vlastní tvorby.
Plesla si Krejčiřík váží také za to, že se primárně rozhoduje intuicí a touhou jít za svým snem. „To bylo pro mě vždy inspirativní. Já jsem od své rodiny směrovaný k tomu, abych o věcech přemýšlel spíš racionálně, a neustále mi byla kladena otázka: Co budu dělat, až dostuduju? Živit se designem přece nejde…,“ vzpomíná Krejčiřík.
Pleslovým ateliérem už prošlo hodně studentů a asistentů, na Krejčiříka sochař a sklářský výtvarník vzpomíná jako na velmi pracovitého kolegu. „Jirka byl a je velice precizní a pracovitý a prošel dlouhou cestu od čistě užitkového designu až k volnějším užitým objektům. Celkově mu stále sedí více čisté, minimalistické formy než velká exprese,“ říká Rony Plesl.
Eclecticism jako zlom
Paralelně tak vedle práce v Pleslově ateliéru začal rozvíjet autorskou značku, pro kterou sehnal investora na výrobu menších bytových doplňků. „Největší odhodlání pro mě bylo sebrat všechny svoje úspory, investovat do dvou stolů a kolekce ze skla a doufat, že se to podaří prodat. To byl psychologicky zásadní moment v mém životě.“ Takhle vznikla Krejčiříkova kolekce stolů Eclecticism a první spolupráce s Rossanou Orlandiovou, díky níž ho začaly oslovovat zahraniční galerie a kterou si vydobyl oborová ocenění – například vítězství v soutěži EDIDA nebo Designblok Awards.
Přitom Krejčiříkův přístup k práci je spíš „nebyznysový“, jak sám tvrdí: „Tolik mě nezajímá vytvářet nějaký produkt se strategickým záměrem, že se bude dobře prodávat. Chci vytvářet artefakty, které nesou nějakou emoci, mají nějaký výraz. Je to jakási exprese toho, co mě esteticky zajímá. Potom tento artefakt ukazuji lidem a čekám a doufám v pozitivní reakci.“
Designér také v Česku bojuje s rostoucími náklady, které jsou často vyšší než v jiných zemích nebo na jiných kontinentech. To snižuje konkurenceschopnost jeho výrobků. „Vyrábět v Česku je prostě drahé. A zklamalo mě, že všechny skandinávské firmy, kterých si vážím a obdivuju je, vyrábějí drtivou většinu svých produktů v Číně,“ říká Krejčiřík. Jeho cesta je držet zatím veškerou výrobu v Česku, protože chce podporovat lokální výrobu.
Jak se měří úspěch
Pokud nelze ve světě měřit úspěch primárně penězi, jak tedy? Pro Jiřího Krejčiříka je to právě možnost dělat to, co ho baví, a přinášet lidem přidanou hodnotu. „Úspěch je, když tvořím nějaký předmět a pozorovatel na to reaguje emočně a něco to s ním dělá. Chci tvořit artefakty, které tu zůstanou po generace.“
Krejčiříkův sběratelský nábytek stojí v opozici spotřební a konzumní společnosti, již reprezentují velké nábytkářské řetězce. Jde mu o to vytvořit takový produkt, který může žít svým životem v rodině desítky let a potom putovat dál k dalším potomkům. V tom tkví také jeho rukopis: expresivní a autorská práce s historickými odkazy. Možná také proto v jeho práci nachází každý něco jiného. Někdo vidí asijský vliv, pro někoho je to secese, pro jiného zase postmoderna.
Autor přiznává, že se hodně rád inspiruje architekturou, ne designem. Má tendenci pozorovat ve veřejném prostoru detaily na budovách z různých období. Takové dojmy v sobě vědomě i podvědomě ukládá a nechává je projevit se ve své tvorbě. Třeba u kolekce nábytku Nouveau se Krejčiřík inspiroval secesí a tehdejší technikou vypalování dřeva, která se hojně používala na dekorování nábytku na začátku 20. století.
Skandinávským minimalismem je naopak přesycen. „V době mých studií to byl obrovský trend. Pokud se zabýváte designem, má tento přístup svůj strop, protože ho lze složitě rozvíjet dál. Přijde mi to dnes trochu ploché. Daleko víc mě zajímá propisovat do svých prací kontrast, bohatost, pracovat s kompozicí a hledat harmonii mezi něčím výrazným, a něčím naopak extrémně decentním,“ říká Krejčiřík.
Voda i oheň
Harmonii mezi výrazným a decentním hledá v současnosti Jiří Krejčiřík ve svém nedávno otevřeném ateliéru na pražských Vinohradech. Od základu si ho sám navrhl a zařídil. Jedná se o první prostor, kde může ukázat svoji práci pohromadě. Veškerý proces práce začíná na velkém stole. Nejprve Krejčiřík vytváří volné kresby a tím se snaží celý postup držet svobodný a osvobozený od racionálního přemýšlení. „Je ve mně řád, ale taky chaos. I moje přítelkyně říká, že je ve mně spousta kontrastů, element vody i ohně zároveň. A tyto elementy se ve mně často míchají,“ hodnotí sebe Krejčiřík.
Zda se příští rok objeví na milánském týdnu designu, zatím není jasné. I s externí finanční podporou je příprava takové akce drahá. Na druhou stranu Krejčiříka zajímá spíš další rozvoj na zahraničních trzích než v Česku: „Dělám hodně úzce zaměřenou věc a český trh je na to příliš malý. Zároveň mě baví stýkat se s lidmi z různých kultur a s různými zkušenostmi. Proto jsem tady a proto je mojí ambicí zahraničí,“ říká během našeho milánského rozhovoru.
Jedna zahraniční zajímavá spolupráce ho v příštích měsících čeká. Ještě o ní nemůže naplno mluvit, ale mělo by jít o práci pro známou italskou nábytkářskou firmu. V Česku v současnosti dokončuje svítidla pro společnosti Modernista a Skoba. Do toho vyrábí nábytek a svítidla do soukromých rezidencí. První, co však Jiří Krejčiřík udělá po návratu z Milána, je, že si dopřeje dovolenou. Protože jak sám říká a jeho práce to potvrzuje – v posledních měsících se nezastavil.