Tak jsme navštívili ostravskou zoologickou zahradu. Je to nádherná zoo a moc se nám tam líbilo. Dětem pak hlavně výběhy, kde mohly být v kontaktu se zvířaty. Takže jsme samozřejmě nakupovali speciální krmivo a spoustu času strávili krmením koz.
Návštěva mi připomínala kyjevskou zoo, byli jsme tam s rodinou, když nejmladšímu synovi Mironovi bylo teprve šest měsíců. Celou dobu, co jsme tam byli, spal v kočárku. Bylo to krásné období, kdy s námi mohl být můj manžel a my jsme se nebáli války, mysleli jsme na budoucnost v naší zemi a nedokázali jsme si ani představit, že za dva roky se všechno dramaticky změní...
V Ostravě jsem nyní poznala komunální služby a povinnosti. Musela jsem uzavřít smlouvu na elektřinu a plyn. Líbil se mi servis dodavatelské společnosti, vše bylo jasné a přímočaré. Útulná kancelář, příjemná obsluha. Jediné, co mi nebylo jasné, bylo, kde a jak mám platit.
Pracovnice nevěděla, jak mi to má říct, bála se, jestli mi neřekne špatné slovo, myslela si, že nerozumím česky. Nebyla to první situace, kdy se se mnou někdo snažil nemluvit, když se dozvěděl, že jsem z Ukrajiny, nebo když slyšel můj přízvuk. Mě to však nerozčiluje, jen to ukazuje, že mám špatnou výslovnost a musím se učit dál.
Moje sestra Marina jela na víkend do Lvova. Po téměř osmi měsících se potkala se svým manželem. Ve Varšavě si před pár týdny vyřídila pas. V současné době je totiž při našem případném opětovném překročení hranic EU vyžadován. Donedávna bylo město Lvov jedno z nejbezpečnějších míst na Ukrajině, ale v posledních dvou týdnech Rusko masivně a tvrdě ostřeluje téměř všechny oblasti naší země.
Ukrajina se připravuje na krutou zimu
Když se s manželem procházeli po městě, náhodou se dostali na rozloučení se čtyřmi hrdiny, kteří padli při obraně Ukrajiny. Byli to mladí muži narození v roce 1995, dva narození v roce 1989 a jeden narozený v roce 1973.
Rozloučení se konalo v samém centru města, poblíž radnice. Viděli, jak se armáda přesouvá na rozlučkový ceremoniál. Pak prošli kolem kostela, kde byli chlapci pohřbeni. Hrála kapela a začaly se vynášet rakve. Všichni, kdo se v tu chvíli nacházeli v blízkosti chrámu, vojáci i prostí kolemjdoucí se zastavili, poklekli a sklonili hlavy.
Marina a její manžel udělali totéž. Sestra během obřadu nedokázala zadržet slzy, zvláště když zjistila, jak jsou tito chlapci mladí. V tu chvíli ji zaplavily nejrůznější pocity, od zoufalství, bolesti, smutku, beznaděje až po nenávist k Rusku. Hrůzy války, smrt, mnoho mrtvých, zmrzačené osudy dospělých i dětí...
Ruský teroristický stát používá všechny prostředky k vyhlazení Ukrajinců. Denně ostřelují kritickou infrastrukturu země, a pokud si dříve vymýšleli výmluvy, jako že v obytných domech jsou vojáci – nyní se otevřeně radují z ostřelování elektráren, jsou nadšení z toho, že „uvrhnou Ukrajinu do temnoty středověku“. Tato slova zaznívají z jejich oficiálních médií.
Náš prezident Volodymyr Zelenskyj uvedl, že dosud bylo poškozeno 35 % energetických dodávek země. Ukrajincům bylo doporučeno, aby se pečlivě připravili na nejkrutější zimu, s jakou se země kdy setkala. Všechny noviny a internetové portály informují o tom, jak zateplit svůj domov – přinášejí tipy na nákup topných těles, zateplení oken, recepty na vaření na otevřeném ohni.
Víra ve vítězství trvá
V zemi jsou také cílené výpadky elektřiny. Světla se vypínají podle speciálního rozvrhu, který určuje časové úseky, kdy se nebude svítit...
Anna RybakNarodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli v městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel. Mám dva milované syny, čtyřletého Nazara a tříletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina. |
Můj manžel nyní pořádá kurzy výroby zákopových svíček a pomáhá lidem, kteří si nestihli koupit svíčky, teplé oblečení a dlouho skladovatelné potraviny.
Přesto všechny hrůzy, které Ukrajince potkávají, se lidé nenechali odradit a jsou připraveni vydržet a bojovat až do vítězství...
Viděla jsem tento týden reportáž jedné televize, kde byl rozhovor s devítiletým chlapcem z Kyjeva, který bydlí v domě, kde ruská raketa zasáhla dvůr a zničila dětské hřiště.
Novináři se ho zeptali: „Nebojíš se?“ Na což odpověděl: „Nebojím se, protože jsem Ukrajinec a Ukrajinci se ničeho nebojí...“.
Nyní je celá země jako tento malý chlapec, není tu žádný strach, žádná panika, žádná bolest – zůstala jen pragmatická nenávist k nepříteli a nekonečná víra ve vítězství!