Právě tento rozhovor je prvním dílem společného seriálu MF DNES a iDNES.cz, který se věnuje těžbě uhlí v regionu – její historii, vývoji, zajímavostem či příběhům samotných horníků. V prvním dílu cyklus nabízí rozhovor s geologem Jiřím Horákem.
Jak vlastně černé uhlí v Ostravě a okolí vzniklo?
V karbonu bylo dnešní Ostravsko zhruba pět stupňů od rovníku. Občas se moře zvedlo a vše zalilo, občas se stáhlo. Do toho občas vybuchla nějaká ta sopka a popel napadal do krajiny. To všechno umíme z jednotlivých vrstev vyčíst. U moře šlo o periodu zhruba dvaceti až padesáti tisíc let. Na některých místech vrchu Landek jsou vidět i příbojové sedimenty.
Čili Landek byl útes?
Ne. Landek byl součástí té příbřežní plošiny, vyzvednut byl později.
Nakolik je Landek unikátní?
Takto rozsáhlých odkryvů uhelných sedimentů v Evropě moc není. Na několika stovkách metrů je vidět sedimenty staré 328 milionů let.
Landek je tím pádem otisk prvohor?
Ano. A nejen jich.
Takže tady nebyla bažina? My jsme se kdysi učili, že přesličky a plavuně napadaly do bažiny.
Tady bylo přesně rozhraní mezi tou bažinou a mořem. Za tu dobu, co vznikaly dnešní uhelné sloje, zde moře přišlo a ustoupilo asi devadesátkrát. Když ustoupilo, byly tady ty bažiny, rašeliniště, řeky, jezera a podobně. Jsou zde i sedimenty mělkého moře, zálivů, příbřežních valů. Právě to vše je k vidění na Landeku.
Kde přesně?
Od zadní brány dnešního Hornického muzea, podél Odry, až do Koblova.
A jak ty výchozy uhlí poznám?
Snadno. Vedle pískovce a prachovce jsou i vrstvy černého uhlí. Nachází se zde i jílovce s mořskou faunou. Je to jedinečná lokalita.
Jak se ten landecký odkryv dostal na povrch?
V podstatě jej otevřela řeka Odra, která obrousila část kopce.
Landek se dostal tak vysoko jak?
Pod Ostravou je vlastně pohřbené karbonské pohoří a Landek je jeden z jeho vrcholů. Krátce po skončení karbonu skončilo usazování a celá pánev byla stlačena a vyzdvižena. Pak zdejší horstvo dlouho zvětrávalo. Až do třetihor. Dalo by se říct, že zde je takový ostravsko-karvinský hřbet. Z obou stran má hluboká údolí, do kterých sjížděla suť právě z těch kopců. Zdejší sloje byly dlouho otevřené, často hořely. Vše bylo zasypáno až v mladších třetihorách. A na to vše se navíc ještě natlačily beskydské příkrovy.
Byly ty kopce karbonského pohoří vysoké?
Z údolí k vrcholům měly asi 1 200 metrů. Pak vše zase zaplavilo moře. V údolích jsou suťové říční kužely, nad nimi jíly, které přineslo moře, ty to zarovnaly a na to vše najely beskydské příkrovy.
Ty sahají až kam?
V podstatě až po Novou Bělou, Brušperk. Takže nad uhlím jsou vlastně dvě vrstvy.
Beskydské vrstvy tlačily starší horniny před sebou jako buldozer?
Ne, ony po nich klouzaly. Na území dnešního Slovenska se zvedly a pak stačily zhruba dva až tři stupně náklonu, aby doklouzaly až na naše území. A některé bloky toho karbonského pohoří ty beskydské příkrovy po cestě vytrhly a tlačily před sebou. Ale to bylo více na jihu.
Jakou vzdálenost tehdy Beskydy „ujely“?
Minimálně čtyřicet kilometrů. Beskydy nevznikaly tady, ale minimálně 40 kilometrů na jihovýchod.
Jak dlouho ten přesun trval?
Došlo k tomu zhruba před patnácti miliony let. Ale jak dlouho vše trvalo, to nevíme. Odhaduje se, že se Beskydy pohybovaly rychlostí zhruba 10 centimetrů za rok. A urazily dráhu čtyřiceti kilometrů.
Pohybují se ještě dnes?
Už ne. To bychom poznali. Třeba proto, že se na některých šachtách, například ve Staříči, těží pod beskydskými příkrovy. Pokud by se pohybovaly, těžní jámy by ten pohyb doslova přestřihl.
Je někde onen kontakt příkrovů dodnes viditelný?
Nejznámější místo kontaktu beskydských příkrovů jsou peřeje v Ostravici. To je kontaktní zóna dvou příkrovů. Ale není tam vidět karbonská vrstva. Jde o kontakt podslezského a slezského příkrovu, karbonské sedimenty jsou až pod nimi. A právě tam je krásně vidět, jak jsou ty příkrovy zkroucené z toho, jak na sebe působily.
A jak se dostalo uhlí pod Frenštát?
To je stále karbon, stejný jako v Ostravě. Zmiňovaný mořský záliv sahal až tam. U ostravsko-karvinského revíru je ale potřeba rozlišovat více vrstev. Máme zde ostravské souvrství, které se usazovalo na příbřežní plošině. Pak byla sedimentace přerušena, moře ustoupilo. Pak tady máme karvinské souvrství. To je to uhlí, které se dnes těží na Karvinsku. To už vznikalo v podstatě ve vnitrozemských podmínkách. Byla tam jezera a řeky, ale už tam nebylo moře. Šlo zřejmě o nějakou vnitrozemskou pánev, do které ty řeky vedly.
Čili na Karvinsku je úplně jiné uhlí než na Ostravsku?
Je mladší. Ale pod karvinským souvrstvím je to ostravské. Jeho sloje jsou ale mnohem nižší, a to právě ovlivňuje ekonomiku těžby. Karvinské mocné sloje se těží podstatně levněji než nízké ostravské sloje.
Jak mocné ty karvinské sloje jsou?
Některé mají i deset dvanáct metrů. V Ostravě se těžilo uhlí ve slojích mocných do jednoho metru z ostravského souvrství.
A Frenštát?
Tam je obojí. Jak karvinské, tak ostravské vrstvy. Uhlí tam je v takových obrovských kupolích karbonského pohoří.
Je těžba uhlí v Ostravě něčím zajímavá?
Původně, když se ještě těžilo z mělce uložených slojí, stála vlastně celá ostravská těžba především na jediné sloji. Později se samozřejmě šlo hlouběji. Šlo o sloj, která měla mocnost okolo čtyř metrů, což byla v ostravské části revíru naprostá výjimka. Po té sloji šly veškeré starší šachty v okolí centra města. Proto všechny těžily do hloubky zhruba 500 metrů. Pod touto slojí totiž nebylo dalších 200 metrů nic, žádné uhlí. Proto s hlubší těžbou začali až větší těžaři.
Na kolik oblastí se zdejší uhelný revír vlastně dělí?
Na pět. Ostravskou, kde je hranicí michálkovická porucha, petřvaldskou, kde je hranicí orlovská porucha, za níž následuje karvinská oblast, a příborskou oblast, kde je třeba důl Staříč, a frenštátskou oblast s dolem Frenštát.