Zážitek je to hlavní, říká lektorka výtvarných dílen pro lidi s handicapem

Jednou z lektorek galerie je i Zuzana Grulichová, která kromě edukačních programů školy vede i dílny pro nejmenší děti a lidi s handicapem. „Důležitý je pro mě především individuální přístup a komunikace,“ říká lektorka, která se práci s handicapovanými lidmi věnuje již déle než deset let.

Galerie nabízí poměrně široké spektrum výtvarných dílen. V čem se dílny pro handicapované liší od těch klasických?
Stejně jako u těch klasických programů pro školy vždy vycházím z konkrétních výstav, které jsou v galerii zrovna aktuální. Rozdíl je pak v přístupu, komunikaci i samotné tvůrčí práci.

Co si pod tím představit?
V tuto chvíli pracujeme s deseti skupinami a každá skupina i jedinec vyžaduje specifický přístup. Dílny navštěvují lidé se smyslovým handicapem, tedy zrakovým a sluchovým, lidé s duševním onemocněním, s lehkým až středně těžkým mentálním postižením, kombinovaným postižením a děti z dětského rehabilitačního stacionáře.

To je široký záběr.
Docela ano. A od nového roku se k nám připojí ještě dvě speciální základní školy.

Ostravské stopy: Estébáci nevydýchali výstavu v podchodu, vzpomíná výtvarník

V čem je práce s jednotlivými skupinami rozdílná?
Lidé se zrakovým postiženým mají většinou každý trochu jinou poruchu – vidí na různou vzdálenost nebo jen v určitém úhlu, jiní zase pouze určitou barevnost. Vnímají tak umění a obrazy úplně jinak. U návštěvníků se sluchovým omezením je spolupráce zajímavá především v komunikaci. Ta by se bez tlumočníka, jež skupinu doprovází, neobešla. Obecně se skupinami podle jejich četnosti chodí i adekvátní počet pracovníků sociálních služeb. Umožňují hladší spolupráci.

Jak?
Například u lidí s mentálním handicapem mi mohou přiblížit, v jakém rozpoložení se konkrétní člověk nachází. Jejich nálada se v jednotlivé dny může velmi lišit. Příčinou může být změna prostředí nebo třeba i počasí.

Jak taková hodina vypadá?
Program má několik částí. Začínáme přátelským rozhovorem a už ten je mojí malou sondou do toho, jak kdo se v danou chvíli cítí. Pak už přibližuji, na jakou výstavu půjdeme, co to bude za umělce a co spolu zažijeme. Snažím se, aby porozuměli rozdílům ve výtvarných technikách a zpracování. Poté si společně procházíme výstavu. I to je u každé skupinky jiné.

Můžete to přiblížit?
U skupinek, kde je handicap menší či je pouze smyslový, si povídáme naprosto normálně, jako třeba my dvě. Rozebíráme témata výstavy a povídáme si daleko více o autorovi.

Ostravské „brýle“ poničili vandalové, po rekonstrukci byla plastika teprve den

A u dalších skupin?
U skupin s mentálním postižením se spíše zaměřujeme na to, co na obraze vidí. Na barvy, tvary, struktury a podobně. Pokud někdo například nezná pojem struktura, vysvětlíme si ho. Bavíme třeba o tom, zda na obraze jsou lidé, nebo krajina a co tam vidíme. Někdy je zapotřebí jít hodně do základů a důkladně si vše vysvětlit, abychom si vzájemně porozuměli.

A co druhá část hodiny?
Následuje tvůrčí část. Tvoření většinou probíhá v malém přednáškovém sále, kde už je vše připravené. Někdy se uskutečňuje přímo v sálech mezi jednotlivými díly, aby kontakt s uměním byl co největší. Tvůrčí část vždy reaguje na výstavu.

Co to znamená?
Snažím se tak hravou formou zprostředkovat a přiblížit výstavu a autora samotného. Někdy si pomáhám i různými etudami nebo hudebními nástroji. Poté se maluje, jindy tvoříme s hlínou, zkoušíme různé techniky. Jde o to, aby si to vyzkoušeli na vlastní kůži a odnesli si zážitek. Se skupinami pracuji dlouhodobě, takže si již troufnu odhadnout, u kterých z nich můžeme zkusit i něco náročnějšího.

Takže i tady je to individuální...
Každý jedinec to vnímá jinak. Například u skupinky se zrakovým handicapem to účastnice berou s humorem a navzájem porovnáváme, jak kdo a co vidí. I tady se ale snažím program přizpůsobit – raději více přisvítím, a pokud je to možné, beru je na výstavu s velkými a barevnými díly, kde mají možnost mít zrakový zážitek větší.

Co další skupiny?
U skupinky s kombinovaným handicapem je program zcela odlišný. Jedná se o malinké děti do šesti let. Hodiny se podobají spíše zážitkové herně, kdy mají možnost si na konkrétních stanovištích vyzkoušet techniky nebo si pohrát s barvami, mít ten prožitek a nebát se třeba namočit si ruce do barev. V tomto případě využíváme i relaxační zvukové nástroje. Tyto děti jsou na zvuky velmi vnímavé a rády si s nimi hrají. Využíváme i pomůcky, jako je světelná deska či meotar, kde si můžeme promítat tvary.

Je těžké u některých skupinek udržet pozornost?
U některých. Mnohdy pomáhá zmiňovaný doprovod. Vše se snažím srozumitelně vysvětlit a názorně ukázat. Skupinu, pro kterou vymýšlím zážitkovou hernu, nechávám fungovat jako živý organismus tak, aby se každý věnoval tomu, co ho zaujme.

Zmiňovala jste, že skupinky vedete dlouhodobě. Vnímáte i nějaký pokrok či posun?
Posun není to správné slovo. Se skupinami pracujeme systematicky a dlouhodobě, ale nepožadujeme výsledky jako například ve škole. Jde o prožitek a zážitek, aby se lidé dostali mezi umění. Jaký z toho bude výsledek, je druhořadé.

Je u jednotlivých výstav ten prožitek jiný?
Určitě ano. U výstavy Josefa Váchala s názvem Putování malého elfa jsem návštěvníky s handicapem pomyslně uvedla do pohádkového světa. Některé děti jsou však velice citlivé a musím si dávat pozor, jak o něčem mluvím. Měli jsme v sále menší přítmí a již to v některých vyvolávalo nejisté pocity a dojmy.

Ostravská galerie v létě láká na interaktivní exponáty i umění pro děti

Co když tedy výstava není zrovna veselá?
V tu chvíli je dobré ji přetočit do pozitivna. Je to samozřejmě výstava od výstavy. Kdybych znovu zmínila výstavu Josefa Váchala, tak jsme se nebavili o bytostech, které jsou děsivé, ale o hezkých vílách a jemných pohádkových bytostech. Stále jsme se drželi tématu, které jsme posunuli do trochu jiné roviny.

Vnímáte změnu rozpoložení skupinek i při samotném tvoření?
To se vždy liší. Někteří jsou extrovertní a mají vše hotovo raz dva, další jsou rozvážní a nad vším dumají. Někteří potřebují trochu popostrčit. V tu chvíli se snažím je navést správným směrem, ale zároveň jim ponechat dostatek volnosti. To je, myslím, velmi důležité. Klienti ale odcházejí spokojení a vracejí se rádi.

Když na začátku dílny pozorujete jejich rozpoložení, promítnete to i ve vedení zbytku hodiny?
Přesně tak. Když vidím, že si ten den nechtějí povídat či nechtějí být zapojováni, pak jim tu volbu ponechám. Občas trochu naťuknu, ale do ničeho netlačím.

Zmiňovala jste i přátelskou rovinu. Je to pro samotnou hodinu důležité?
Mám zkušenost, že například lidé s mentálním postižením chtějí spíše kamaráda než nadřazenou autoritu. Snažím se s nimi bavit přátelsky, děláme si legraci, aby hodina byla příjemná a cítili se dobře a neměli pocit, že něco musí. Vše se snažím ukázat hravou formou přítele. Je to ale můj osobní přístup.

Výstava v budově bývalých jatek ukazuje život v Ostravě očima zvířat

K jakým technikám se lidé dostanou?
Vždy to záleží na výstavě a samotné skupince. Experimentujeme s různými materiály, zkoušíme klasické i netradiční techniky. Používáme různé špachtle, zkoušíme grafiky, papíroryty, suchou jehlu, techniky frotáže, střídáme materiály a pracovali jsme například i s hlínou. U jedné a téže techniky vždy vznikají různorodá díla a pokaždé je to velice spontánní.

Výtvory si nechává galerie?
Jsme součástí projektu Svět podle nás – Neobyčejná setkání s uměním pro lidi s handicapem. V rámci toho bývá každoročně předávání Ceny hejtmana Moravskoslezského kraje, kdy jsou osloveni různí lidé s handicapem a mají možnost se i sami přihlásit. V den předávání cen se koná i výstava výtvarných děl právě z našich dílen. Po skončení výstavy se díla klientům vracejí.

Co vás k této práci přivedlo?
Mám střední i vysoké výtvarné vzdělání, nebylo ale jednoduché se v oboru uplatnit. Dále jsem si doplnila vzdělání o kurz pracovníka v sociálních službách a v této oblasti jsem pracovala s lidmi s handicapem. Někteří z nich dochází i do našich dílen. Tímto jsem udržela kontakt a můžeme spolu pokračovat v jiném prostředí. Zkušenost z předchozí práce mi velmi pomohla.