Badminton se v olympijském programu natrvalo zakořenil v roce 1992, dvakrát před tím byl sportem ukázkovým. Z československých, později českých reprezentantů si pod pěti kruhy dosud zahrály pouze čtyři tváře. V Paříži se historický počet účastníků zdvojnásobí o jména singlistů Jana Loudy, Terezy Švábíkové a deblistů Ondřeje Krále a Adama Mendreka.

Čtyři do Paříže. Badmintonisté vychytali kvalifikaci a nachytali soupeře

Statistika, která hovoří za vše. Český badminton z minima vytěžil maximum.

„Je to něco, co tady postupně rostlo, nepřišlo to z ničeho,“ říká sympaťák Martínez, který do Česka zavítal v roce 2021, aby nastavil novou cestu.

Takovou, která se i s jeho pomocí osvědčila ve Španělsku, o čemž svědčí rozsáhlá badmintonová síť od malých dětí, až k olympijské šampionce Carolině Marínové, kterou Martínez ostatně i občasně trénoval.

Trenére, s tak vysokými ambicemi jste asi tým nepřejímal, že?
Z pohledu trenéra si lze jen těžko představit, že by šlo dosáhnout něčeho většího. Jsem šťastný hlavně za ně, protože pro některé to koneckonců může být jedinečná možnost, která se nebude opakovat. Je to víc než jen práce. Prolíná se to pro mě do osobního aspektu, jsem šťastný, že dosahují svých snů.

Koučem reprezentace jste se přitom stal až v loňském březnu.
To ano, ale ve skutečnosti jsem s nimi trénoval už na začátku roku 2022, takže se bavíme o dvou a půl letech spolupráce. Od prvního momentu, co jsem je viděl trénovat a hrát, jsem věděl, že jim nechybí to hlavní – touha a zápal zvládnout to. To zároveň motivovalo mě.

A spolupráce se, zdá se, daří náramně.
Pamatuju, že když jsme dříve jezdili na turnaje, nikdo se o české hráče moc nezajímal. Dneska si všímají naší práce, zdraví se, zajímají se. Získali jsme respekt i od dalších zemí. To je něco, co sice zabere čas, ale je to obrovská věc.

Výsostný talent má Česko především v Loudovi. Jak jste prožíval například jeho vítězný duel s patnáctým hráčem světa s Malajcem Ng Tze Yongem?
S Honzou to je tak, že dokážu číst je tvář, jeho pocity. Speciálně na tomhle turnaji jsem se mu podíval do tváře a věděl jsem, že to půjde a že nebude snadné ho porazit.

Fantastická koncovka zápasu mezi Loudou a Ng Tze Yongem:

Jak vypadá taková tvář?
Spíš jde o to, že mu nemusím tolik připomínat herní plán, on ho sám přesně následuje. Když je v tomhle módu, je naprosto uzavřený do hry. A ta tvář to vyzařuje. Od prvního zápasu na tomhle konkrétním turnaji jsem viděl, že je soustředěný, explozivní, měl kvalitní rány. Toho si jako kouč okamžitě všimnete. Jde o jeden příklad, kdy ukázal, že má potenciál porážet nejlepší hráče světa.

Sám Louda hovoří o tom, že s nejlepšími hráči dost času udrží krok v prvním setu, jejich intenzita ho pak ale nakonec ve zbytku zápasu obvykle předčí. Čím to je?
V Česku zkrátka není dostatek hráčů na vysoké úrovni jako v Asii. Takže někdy je náročné napodobit tuhle intenzitu v tréninku. Občas proti němu musíme využít i dva hráče.

Opravdu?
Ano, je to způsob jak ho motivovat a dát mu nějakou výzvu. Když dokážete porazit kohokoliv v zemi, není jednoduché tuhle intenzitu zajistit při hře proti jednomu. V Asii je v některých zemích třeba úplně jedno s kým trénujete, pořád je to někdo top úrovni. Takže ať je to kdokoliv, umí vám zatopit. Ale Honza má pořád ještě prostor vylepšit i herní styl, taktickou část, kvalitu některých ran. Má potenciál být ve světovém žebříčku ještě výš.

Oscar Martínez vedle Jana Loudy.

A zdá se, že se mu nerozklepe raketa ani proti asijským soupeřům.
To je od začátku jedna z věcí, kterou na něm obdivuju nejvíc, ta jeho soutěživost. Nezáleží na tom, co se děje, jak hraje, pořád se drží v absolutním nasazení. Tohle je něco, co se nedá natrénovat. Buď to máš, nebo nemáš. Bude bojovat, ať se stane cokoliv. Na některých hráčích vidíte, že když stojí proti světovým esům, tak nevěří, že mohou vyhrát. S Honzou to je jinak. Věří vždycky, ať je před ním kdokoliv, tyhle zápasy si užívá.

Jak je to vlastně s vámi, jak jste se v konkurenci populárních španělských sportů jako fotbal, basketbal nebo tenis dostal k badmintonu?
Jako každé dítě ve Španělsku jsem začínal s fotbalem, tak trochu povinně. Badminton jsem jsem objevil ve škole, když mi bylo dvanáct. Strašně mě to zaujalo, tak jsem s kamarády začal hrát v místním klubu. Po měsíci jsem tam zbyl z kamarádů jediný, miloval jsem to. A taky jsem byl ve fotbale nic moc... (směje se)

A nyní? Preferujete trénování, nebo samotné hraní?
Hrál jsem moho let. Ale teď, když vidím to porovnání, tak bych asi volil trénování. Je to mou osobností. Cítím v sobě větší pýchu, když vidím něčí úspěch. Nejsem člověk, který je rád ve středu zájmu, ten patří hráčům. Preferuji zůstal trochu v pozadí. A zároveň myslím, že jako kouč jsem o něco lepší. Byl jsem OK hráč, ale jako trenér můžu dosáhnout víc.

Chci se učit česky, rád testuju speciality, říká španělský kouč basketbalistů

Mimochodem, nejste jediný španělský kouč českého národního týmu. Basketbalovou reprezentaci mužů vede Diego Ocampo. Znáte se?
Neznáme. (diví se) Jak, že se jmenuje? Pokusím se ho vyhledat. Rád bych si s ním promluvil. Byli jsme na Evropských hrách a já měl pocit, že jsem jediný český trenér z jiné země, basket tam asi nebyl.

Přeju hodně štěstí do Paříže.
Díky, uděláme, co můžeme.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}