Z vody Kristýna Horská nikdy strach neměla, v posledních letech se jí však zmocňují panické stavy paradoxně v moři, když při plavání nedohlédne na dno.

„To je asi takový můj bazénový syndrom. Jakmile je někde hloubka, začínám se bát,” vysvětluje.

Přitom k plavání měla vždy blízko. Maminka ho učí už tříměsíční děti a malá Kristýna nebyla výjimkou. Plave i její bratr a tak jediný, kdo trhá partu, je tatínek. Přesto se k závodnímu plavání dostala oklikou přes dva další sporty. 

Ve školce se nejprve vrhla na gymnastiku a také na „gymnastiku ve vodě”, tedy akvabely. Když se však naskytla možnost zkusit v páté třídě závodní plavání, neváhala.

Výživové poradenství? To by nešlo

Kvůli maminčině tréninku z předškolkových let se během plaveckých hodin na základní škole cítila zbytečná. Aby ne, všem vždycky uplavala. Nyní, při studiu na vysoké škole, na hodiny plavání ani nechodí. Jen  párkrát se přišla podívat, aby pomohla méně zkušeným spolužákům s technikou.

Kristýna Horská se svou trenérkou Petrou Škábovou

Zato s míčovými sporty měla na Katedře tělesné výchovy a sportu ústecké univerzity problém, než se je dokázala obstojně naučit. „Ale teď už snad neplatí, že jsem úplně levá na basketbal nebo házenou,” raduje se.

Přesto přiznává, že kdyby nebyla při volbě vysoké školy limitována tréninky a závodním programem, volila by jinak. 

„Původně jsem chtěla jít na výživové poradenství, ale to bych musela být pořád v laboratořích a hodně se učit, což bych nezvládala skloubit s tréninky.”

Plavkyně kickboxerka

Dříve bývala před závody hodně nervózní a nikdo na ni nesměl promluvit. I to se v průběhu let změnilo. Teď ráda prohodí pár slov. A do předstartovního rituálu patří i ubezpečení: „Jsem tady, protože chci.”

Takové jednoduché konstatování pro ni totiž dlouho neplatilo. Po zklamání z neúčasti na hrách v Riu se jí radost z plavání vracela jen těžko. Závody pod pěti kruhy tehdy v televizi ani nesledovala. Rodiče ji vzali na dovolenou k moři, kde téměř nebyl signál, a tak byla od informací odříznutá.

„Když se na hry skoro dostanete, a potom tam nejedete, strašně vás to mrzí. Já z toho byla fakt špatná. Nechtěla jsem o té olympiádě vůbec vědět,” popisuje.

Několik dalších měsíců plavala jen ze setrvačnosti. Měla zrovna před maturitou, raději se věnovala studiu. 

Ale když ji vzali na vysokou školu, mohla se v roce 2017 zúčastnit Světové univerziády. „Zase jsem začala mít plavání ráda. Měla jsem motivaci zaplavat na univerziádě dobře, abych neudělala škole ostudu,” vzpomíná na své 11. místo.

Tam se také zrodilo ono prosté konstatování „Plavu, protože chci.” Kristýna Horská se znovu naladila na olympijský sen a začala na něm tvrdě pracovat. Ke klasickému tréninku přibrala i air bike a kickbox, který jí pomáhá s koncentrací. „Člověk opravdu musí myslet jen na to, co tam dělá, aby nedostal ránu,” říká.

K fyzické přípravě přidala konzultace s psychologem. Ráda si o trénincích a závodech popovídá s člověkem zcela nestranným, komu je zároveň schopná říct i jiné věci, než které probírá s trenérkou.

Odložení olympiády pomohlo

V dobrém mentálním rozpoložení se loni v březnu chystala na kvalifikační závody pro olympijské hry. Měsíc předtím překonala na polohové dvoustovce svůj letitý osobní rekord, měla za sebou výborné soustředění. 

Jenže v březnu 2020 se kvůli koronaviru všechna sportoviště uzavřela. Přitom kvalifikační závody zůstávaly v původním termínu.

„Říkala jsem si, že to už snad ani není možné,“ vzpomíná na dny stresu a nejistoty. Nevěřila, že dokáže zaplavat limit, když ani nemohla pořádně trénovat. 

Zprávu, že se olympiáda o rok odkládá, přijala proto s úlevou.

Kristýna Horská

Ve volném čase způsobeném koronakrizí nechala hlavu odpočinout. Jezdila na kole, studovala, nebyla tolik ve stresu. Loni v říjnu na republikovém mistrovství vyhrála hned čtyři disciplíny a k tomu přidala další dvě zlaté medaile ze štafet.

Kvalifikační den D přišel o měsíc později v Taškentu. Plavalo se jí skvěle, jenže místní časomíra Horskou napínala, a výsledková tabule ukázala její čas až dlouho po konci závodu na 200 metrů prsa. 

Když u jejího jména konečně zasvítilo 2:25,24, znamenalo to nejen nový český rekord, ale i splněný limit pro olympijské hry. 

Ještě tam nejsem

„Všichni se mě teď ptají, jestli mám nový sen, když už jsem se na tu olympiádu dostala. Jenže ten sen o olympiádě je splněný jen tak napůl, protože tam ještě nejsem,” připomíná pět let starou neblahou zkušenost s Riem a neustálé debaty, zda by Tokio nemělo hry kvůli pandemii raději úplně zrušit.

A jaký bude mít sen, když se opravdu postaví na olympijské bloky? „Zaplavat své nejlepší časy a dostat se aspoň do semifinále.”

Jestli půjde vše, jak má, chtěla by si zazávodit ještě na hrách v Paříži 2024 a pak plavecké dráhy opustit. 

A potom? O svém dalším směřování stále přemýšlí. Coby trenérka plavců na vrcholové úrovni se ale nevidí. „Za život jsem se s plaváním nacestovala tolik, že budu ráda, až zase začnu dělat něco jiného.”