V rodině Richarda Fischera se v pondělí 28. října 1918 večer už pomalu chystali ke spánku. Šestačtyřicetiletý úspěšný olomoucký advokát se svou ženou a dětmi klidně seděl v kuchyni u stolu.
Aniž to tušili, hlavní zpráva dne měla do jejich bytu na dnešní třídě Svobody číslo 18 teprve přijít. Kolem deváté večer totiž do Olomouce dorazil telegram, jenž před sto lety změnil její dějiny. Zrodilo se Československo.
Jeho vlastní vznik pro Fischera zřejmě úplným překvapením nebyl. Jako poslanec zemského sněmu v Brně byl v kontaktu s předními českými politiky v Praze. A ti už se v druhé polovině roku 1918 na vyhlášení samostatnosti připravovali. V červenci založili Československý národní výbor, v Olomouci jeho místní obdobu vytvořil právě Fischer.
„Vyzval řadu známých osobností českého života k jeho přípravě. První porady proběhly 21. října 1918 za účasti Fischera, předáka sociální demokracie a obchodníka z Hodolan Felixe Časného a zemského poslance za agrární stranu Tomáše Otáhala z Holice. Byl přítomen i přední politik moravských katolických stran, šéfredaktor deníku Našinec, kněz František Světlík,“ popisuje v akademických Dějinách Olomouce historik Miloš Trapl.
V samotném olomouckém Okresním národním výboru zasedly i další místní osobnosti včetně pozdějšího arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana. Na první schůzi 26. října si do čela zvolili jednomyslně Fischera, absolventa zdejšího Slovanského gymnázia a Univerzity Karlovy.
Fischera znali nejen v Olomouci
Tento rodák z Loštic byl již roky známý jako vášnivý a vytrvalý bojovník za lepší postavení Čechů v tehdy německé Olomouci i celém Rakousko-Uhersku. A byť měl díky svým kontaktům řadu cenných informací, ani on v památném sále České besedy v olomouckém Národním domě při zvolení do čela výboru netušil, že do vzniku Československa zbývají pouhé dva dny.
Zpráva o zrodu republiky dorazila do města kolem deváté večer. S obsáhlým telegramem spěchal k Fischerovým poštovní úředník Antonín Pospíšil a poručík Adolf Kubis.
„Vtom někdo rychle zazvonil u dveří, dcerka Dagmar běžela otevřít a přiběhla se zprávou, že nějaký důstojník s nějakým pánem přejí si se mnou mluviti. Šel jsem ven a tam shlédl na chodbě tajemníka Národní jednoty Adolfa Kubisa, tehdy poručíka v Olomouci, jenž zvolal ,Prvý československý důstojník se vám představuje!‘ a podal mi telegram. Zavedl jsem ho a pana vrchního poštovního kontrolora Pospíšila do salonu,“ vybavoval si později Fischer.
„Překvapení a radost moje byla bezpříkladná. Zvěstoval jsem to hned rodině, děti provolávaly slávu, skákaly nadšením. My se zatím v saloně radili, co udělati,“ vylíčil.
Středobodem dalších událostí se stal Národní dům, kde se za pár hodin o všem dozvěděli ostatní členové výboru. V přízemí byla restaurace, kde jako každé pondělí vyhrávala vojenská kapela.
„Když její členové pochopili, o co jde, zahráli Kde domov můj a Hej Slované,“ popisuje historik Milan Tichák v posledním čísle Vlastivědné revue Střední Morava. Text telegramu se ještě v noci dostal do redakcí olomouckých novin, druhý den byly ráno na pultech první výtisky.
Němci včetně protičeského starosty nakonec odpor nekladli
„V úterý 29. října vyvěsil po sedmé hodině ranní Fischer na svém domě prapor ve slovanských barvách, což olomoučtí Němci považovali za vlastizradu. Dalším událostem však nemohli zabránit,“ dodává Trapl.
To už k Národnímu domu mířily davy, Fischer je s Felixem Časným pozdravil z rohového balkonu, na nějž se vchází právě ze sálu České besedy. Poté začali členové výboru přebírat moc. Důležité instituce či úřady drželi ve městě v rukou Němci. A to včetně radnice, kde vládl ostře protičeský starosta Karl Brandhuber. Nikdo ale nekladl odpor.
„Naopak všichni navštívení činitelé slíbili, byť s rozechvěním, že se podřizují novému státu. Pouze Brandhuber namítal, že tak učiní až po dotazu na místodržitelství v Brně,“ uvádí Tichák. Ani ostatní Němci proti novému státu výrazně nevystoupili.
A byť bylo v úterý v rozjásaných ulicích odhadem 25 tisíc lidí, ty pravé oslavy vypukly až v neděli 3. listopadu při obrovské manifestaci. Ve slavnostním průvodu šlo na šedesát tisíc lidí z města i okolí.
Po půl desáté dorazili ke stále ještě německé radnici, kde pod Fischerovým vedením přísahali věrnost národnímu výboru. Ten pak starostu Brandhubera a německé zastupitele nahradil v pondělí 11. listopadu 1918.
„Osud olomoucké nadvlády radniční, jež nás tak dusila a tížila, byl zpečetěn,“ vzpomínal Fischer.