„Těžba zlata, stříbra a barevných kovů začala ve Zlatých Horách ve 13. století. První zmínka o Poštovní štole je pak z roku 1513,“ popisuje u vstupního portálu vedoucího do podzemí průvodce Ondřej Procházka.
Poštovní štola patřila podle něj k nejvýnosnějším. A zároveň také k nejlépe přístupným, takže byla také vyhodnocena jako nejvhodnější k úpravám na úžasnou podzemní expozici. Její název je nicméně novodobý, pochází až z 19. století.
„Podle pověsti se zde propadnul poštovní kočár jedoucí z Vrbna do Zlatých Hor. Pověst se však nezakládá na pravdě, protože tudy žádná cesta nevedla,“ vysvětluje Procházka. Ve středověku se názvy štoly střídaly od Kupferzeche, štoly Svaté Trojice až po Neufang.
Na hlavy nasazujeme vyfasované helmy, které se dole ukážou jako nutná pomůcka. Nutností jsou i výkonné baterky, protože ne všechny prostory jsou nasvícené. Po vstupu do podzemí, v němž jsou i věci, které horníci kdysi používali, na nás dýchne ledový vzduch o teplotě osm stupňů. Sluší se zapálit svíčku pro svatou Barboru, patronku horníků.
Poté už procházíme dlouhou chodbou do hlavní dobývky. Ohromný sál má na délku šedesát metrů, široký je místy až čtrnáct metrů a vysoký jedenáct. Od stropu včetně přístupného podpatra je to celkem šedesát metrů.
„Jen z této dobývky museli středověcí horníci vytěžit na deset tisíc tun horniny,“ přibližuje průvodce.
Replika čtyřmetrového kola ukazuje, jak se ze štol odváděla voda
V hlavní dobývce je i největší atrakce zlatohorského podzemí, funkční replika historického zařízení na čerpání vody z dolu ven.
„Bylo to nezbytné, jinak by se takzvané podpatro zaplavovalo podzemní vodou a nebylo by možné tam pracovat,“ vysvětluje Procházka.
Poté zapne elektrické čerpadlo, které vyčerpá vodu do dřevěného zásobníku. Až je plný, vypíná elektřinu a vodu pustí ji na lopatky dřevěného kola, které má v průměru přes čtyři metry. Ukazuje, jak jednoduše a účelně dokázalo dřevěné čerpadlo dostat vodu z podpatra pryč.
Hlouběji do zlatokopeckého podzemí se schází po kovových schodech. Stojí tu postava středověkého horníka u dřevěného kola s lopatkami.
„Toto zařízení fungovalo na principu větráku a vhánělo dovnitř čerstvý vzduch a naopak znečištěný vyhánělo ven. Bylo nutné celý den točit ručně klikou,“ popisuje Procházka.
Horníci by se jinak udusili. Na rozbíjení skály totiž používali oheň, kterým horninu pořádně rozpálili, takže v podzemí bylo hodně kouře., poté ji polévali vodou. Hornina popraskala a bylo možné ji snáze rozbíjet. Důkazem je zásoba dnes už dávno zkamenělých polen. Podpatro skrývá i zbytky původního vodotěžného zařízení.
Dávní horníci riskovali udušení, kovy dobývali i s pomocí ohně
Ještě hlouběji se člověk cítí jako v přírodní jeskyni. Objevují se zde totiž krápníky.
„Jde o limonitové krápníky vzniklé rozpouštěním oxidů a hydroxidů železa ve vodě. Proto mají barvu jako rez,“ vysvětluje průvodce. Je tu ale také jeden maličký krápník, kterému zase dala nazelenalou barvu měď.
Poté se vracíme do hlavní dobývky zpět a míříme směrem k nadpatru. Vcházíme do černé dobývky.
„Tady je vidět, že horníci v podzemí používali oheň. Prostor je celý začouzený,“ ukazuje průvodce.
Přicházíme ke komínu spojujícímu podpatro a patro. Ten sloužil k vytahování horniny nahoru. Poté dojdeme do nadpatra, kde je křišťálově čisté jezírko. Stěnu za ním nádherně vyzdobily nejrůznější minerály. Jezírko „živí“ pouze kapající voda.
„Mohlo sloužit jako zdroj pitné vody nebo na polévání a chlazení skály, když se razilo ohněm. Přesně to ale nevíme,“ říká Procházka.
Chodby jsou místy nízké. I proto, že za jejich ražení se neplatilo
Na konci jiné chodby, kde je umělé jezírko, se na stěně ukazuje nádherná bleděmodrá alofánová výzdoba.
„Alofán má pěnovitou strukturu, dá se připodobnit k pěně na holení. Modrou barvu způsobuje křemičitan hlinitý s obsahem mědi,“ vysvětluje průvodce.
Následuje návrat zpět do hlavní dobývky a chodbou k východu. Mezitím si několikrát ověřujeme, k čemu je tady dobrá přilba. V některých částech jsou totiž chodby tak nízké, že je potřeba se hodně zohýbat. Stačí se lehce nadzvednout a uhodíte se do hlavy. Bez přilby bychom měli na hlavě minimálně pár pořádných boulí.
„Chodby ve stařinách nebyly přeražené, proto jsou nejmenší. Jedním z důvodů byl nižší vzrůst tehdejších lidí, dalším mohla být skutečnost, že havíři nedostali za horninu bez rudy zaplaceno, tak se jim nevyplatilo dělat velké chodby,“ vysvětlil Procházka.
Ocitáme se zpět u východu, kde si znovu můžeme prohlédnout hornické předměty. Průvodce sfoukne svíčku nad nikou se souškou svaté Barbory.
„Na poděkování, že jsme se dostali ve zdraví ven,“ podotýká na konci výpravy do pět set let staré historie Poštovní štoly.