Jak jste se dostal do kontaktu s okolím Václava Havla?
Byl jsem od ledna 1988 na vojně v Praze u útvaru na Ruzyni. Už předtím jsem se nějak automaticky zapojil do disentu. Jsem katolík, takže jsme se společně modlili za svobodu, chodili na domovní semináře, rozmnožovali a roznášeli jsme samizdatové materiály. Když jsem přišel do Prahy, tak jsem při vycházkách začal chodit na manifestace proti režimu. Ve vojenském.
Neměl jste strach z pomsty komunistů? Vždyť za to vojákovi hrozil kriminál…
Já jsem měl vždycky připravenou výmluvu. Jsem voják na vycházce, tady jsem úplně náhodou. V ruce jsem měl mapu a při výslechu na veřejné bezpečnosti nebo u estébáků bych řekl, že hledám muzeum Klementa Gottwalda (smích). Naštěstí na to nikdy nedošlo. Jen na jedné protirežimní manifestaci mi jeden policista řekl: Vypadni, nebo bude Sabinov (jeden z nechvalně proslulých kriminálů na Slovensku – pozn. red.).
Odkud jste bral na vojně informace?
Měl jsem na vojně na starosti sklad a tam bylo dobré rádio. Často jsem tam byl sám, hlavně po večerech, tak jsem poslouchal Svobodnou Evropu. Řekl bych, že platí heslo „pod svícnem je největší tma“.
Probírali jste protirežimní manifestace na vojně v rámci politického školení mužstva?
Vždycky v pondělí se nám snažili vysvětlovat, že je organizují Západem placené a zfetované existence. Tak jsem jednou před politrukem řekl, že jsem byl na vycházce a náhodou šel kolem demonstrujících a že tam nikdo opilý ani zfetovaný nebyl.
Kdy jste navštívil byt Václava Havla?
V domě, kde bydlel, jsem byl dvakrát. Když jsem podepsal Několik vět, tak jsem tam nesl papír s podpisem. Nikdo tehdy nebyl doma. Zase jsem šel jako voják v uniformě a zase jsem měl u sebe mapu a měl připravenou výmluvu o hledání muzea Klementa Gottwalda. Když jsem tam byl za několik dní podruhé, tak jsem se tam setkal s bratrem Václava Havla Ivanem. Já jsem byl připravený Václavu Havlovi něco říct a chtěl jsem to říct i Ivanu Havlovi. Byl jsem však vystresovaný, ale když mi Ivan Havel otevřel, tak byl z vojáka ve dveřích vystresovaný on ještě víc než já.
Jak setkání s bratrem prezidenta skončilo?
Já jsem se jenom zmohl říct: Tady nesu podpis pod Několik vět. Na shledanou. A okamžitě jsem odešel. Mrzí mě, že Ivan Havel už taky zemřel, protože jsem ho chtěl kontaktovat. On by si na to určitě vzpomněl, protože to byla hodně zvláštní situace.
Před domem, ve kterém bydlel Václav Havel, ale neustále vartovali estébáci. Nikdy vás nezastavili?
Oni tam měli buňku, protože v té době tam bylo staveniště, pokládala se tam dlažba ze žulových kostek. Byl jsem tam dvakrát, ani jednou mě nikdo nezastavil, nelegitimoval, nevyptával se, co tam dělám. Možná mi pomohla vojenská uniforma. Třeba nikoho nenapadlo, že by voják šel k Václavu Havlovi.
Jak vypadal váš papír s podpisem?
Na papír jsem napsal, že souhlasím s Několika větami a s požadavky, které obsahovaly a připojuji podpis. Ještě jsem přimaloval Mickey Mouse v české vlajce a připsal Pravda vítězí.
Svobodná Evropa pravidelně zveřejňovala jména signatářů Několika vět. Když jste zakázanou stanici poslouchal, objevilo se tam vaše jméno?
Říkal jsem si, že pokud mě tam přečtou, tak bude velký průšvih. Oni ale jména obyčejných lidí schválně komolili, aby jim nezpůsobili problémy. Tak jsem se doslechl, že Několik vět podepsal také voják Pita. To jsem byl já.
Vzpomenete si taky na odsouzení Václava Havla?
Datum samozřejmě nevím. Co vím určitě, tak to, že soudkyně v tomto procesu se jmenovala Helena Hlavatá. Já jsem jí tehdy napsal dopis: Nedopouštějte se zločinu odsouzením nevinného. Zanesl jsem ho na soud a hodil do schránky.
Uvědomoval jste si, že podstupujete extrémní riziko a můžete skončit v kriminále?
Riziko jsem si uvědomoval, ale odradit mě to nemohlo. Bral jsem to vše jako povinnost bojovat proti režimu, který lidem bere osobní svobody. Byl to paradox, že jsme po odsouzení Václava Havla byli vlastně sousedé, protože on seděl na Ruzyni a já jsem sloužil u vojenského útvaru tamtéž.
Příležitost k setkání se nenašla ani během sametové revoluce?
To nebyla šance. V té době už mi pomalu končila vojna, ale chodil jsem na všechny manifestace na Letné, na Václaváku. Na tu euforii nikdy nezapomenu. Šance dostat se v té době k Václavu Havlovi vzhledem k hektické době nebyla.
Byl jste také oslavit zvolení Václava Havla prezidentem?
V té době jsem už byl z vojny doma. Volbu prezidenta jsem sledoval v televizi.
Takže setkali jste se nakonec, nebo se vám to nepodařilo?
Nakonec jsme se potkali, i když jen kratičce. V polovině devadesátých let byl na návštěvě v Šumperku a navštívil taky domov důchodců. Byl jsem tam jako doprovod s dívkou, která měla roztroušenou sklerózu, a které jsem jezdil pomáhat do charity. Ta dívka měla velké přání setkat se s Václavem Havlem. Pan prezident tam procházel a zastavil se s ní. Dostal jsem se tak k němu velmi blízko. Řekl jsem: Pane prezidente, protestoval jsem proti vašemu odsouzení Helenou Hlavatou. Václav Havel mi podal ruku a šel dál. Na víc nebyl čas. Pak už jsme se nikdy nesetkali.
Jak na události z konce devadesátých let vzpomínáte?
Často. Když jedu do Prahy, tak pokaždé. Tyto události bychom si měli připomínat pořád. Stejně tak osobnost Václava Havla. Svoboda totiž není samozřejmost.