„Já jsem měl bohužel příležitost poznat dost esesmanů, abych mohl s dobrým svědomím tvrdit, že to byli většinou lidé mravně zvrhlí, opilci, surovci, stvůry. Ale vy jste byl v mnoha směrech řídkou výjimkou. Dnes o vás vím, že jste nepil, že vaše manželství, bylo spořádané, že jste měl rád své děti,“ řekl Drábek Frankovi. Vězeň se v tom okamžiku neovládl a i když dosud nechtěl mluvit, zareagoval vzápětí. „Co se s nimi stalo?“
„Nevím, až dosud jsem neměl důvod se o ně starat. My totiž netrestáme a nezabíjíme i s celou rodinou, jako jste to dělal vy,“ řekl Drábek. Ve vězňově živém oku to zlostně zablesklo.
To je úryvek z delšího popisu setkání generálního prokurátora mimořádného lidového soudu Jaroslava Drábka s vězněm pankrácké věznice před popravou. V té době Frank ještě doufal, že přežije, když prosil o „velkomyslnost a velkorysost vítěze“ a nechtěl nic jiného, „než abych pro svou rodinu někde jednoduše, skromně, pokorně a vší politiky vzdálen mohl žít a pracovat“.
Tento bývalý karlovarský knihkupec měl v době popravy pět nezletilých dětí. Když se ho veřejný žalobce Drábek zeptal, zda má nějaké přání, v tu chvíli se podle něj dosud nereagující Frank změnil. „Zmizel ukřivděný vládce a sebevědomý SS obergruppenführer a ministr třetí říše - najednou přede mnou stál pokorný prosebník, který dokonale změněným, ba skoro zjihlým hlasem prosil o povolení, aby se mohl sejít se svou ženou a dětmi,“ uvedl ve své knize Z časů dobrých i zlých Jaroslav Drábek, který poznal ve zlých časech protektorátu pankráckou věznici i koncentrák v Osvětimi-Birkenau jako vězeň.
Advokát a pozdější odbojář prožil od svých čtyř let nádherné dětství v Ústí nad Orlicí, kam se i v dospělosti rád vracel - ostatně byl šampionem v hraní kuliček na ústeckém rynku. Po skončení první světové války ještě před maturitou se účastnil bojů na maďarsko-slovenských hranicích, po druhé světové válce se stal generálním prokurátorem mimořádného lidového soudu, který mezi jinými soudil i K. H. Franka. Ale Jaroslav Drábek osobně vedl i žalobu za nacistický zločin v Lidicích a jako svědek přispěl ve Varšavě v procesu s velitelem osvětimského koncentračního tábora.
Ve svých vzpomínkách také uvádí, že trest smrti oběšením pro Franka nebyl tak samozřejmý, jak se obecně soudilo. „Během procesu vznikla komplikace, když mi předseda soudu důvěrně oznámil, že jeden z přísedících soudu je prý věřící katolík, který neuznává trest smrti. Podle zákona však trest smrti musel být jednomyslný. Ale celá věc se nakonec urovnala. Pod dojmem děsivých skutečností, které byly před soudem dokázány, přísedící patrně změnil svůj názor,“ uvedl Jaroslav Drábek.
Po únoru 1948 odešel Jaroslav Drábek s rodinou do exilu v USA, kde se stal komentátorem rozhlasové stanice Hlas Ameriky i zástupcem česko-americké obce v prezidentské Komisi Holocaustu. Milované Ústí nad Orlicí navštívil znovu až v roce 1990 a naposledy v roce 1992. Zemřel o pět let později ve Washingtonu. Za celoživotní zásluhy mu prezident Václav Havel udělil v roce 1997 řád T. G. Masaryka, který převzal jeho syn, spisovatel, publicista a bývalý český diplomat.