Vystudoval střední zdravotnickou školu a potom získal praxi v nemocnici. A když se rozhodl pomáhat jinde, volba padla na Afriku, konkrétně Keňu.
„Od mala jsem tíhl k Africe, dostával jsem knížky o ní a byl jsem v této své lásce podporován. A proč Keňa? V roce 1998 jsme s kamarádem koupili zájezd do Keni na safari. Nadchlo mě to a Keňa ve mně zůstala, proto jsem začal s občanským sdružením ADRA organizovat pomoc,“ říká zdravotník Aleš Bárta.
Daleko za sluncemFilm režisérky Olgy Špátové dokumentuje působení českých lékařů a zdravotníků včetně Aleše Bárty v keňském Itibo. Snímek, který v pátek večer promítalo pardubické letní kino, dává nahlédnout do každodenního života zdravotníků a jejich pacientů. Naturalistickým způsobem ukazuje narození i smrt, běžné úrazy i jejich léčení a také život zdejších lidí. Na projekci dorazilo několik stovek lidí. |
Proč jste si vybral zrovna oblast Nyamira a vesnici Itibo?
ADRA tehdy neměla s Afrikou žádné zkušenosti, do té doby žádný projekt v Africe nebyl. Domluvili jsme se, že na měsíc pojedeme do Keni a budeme hledat vhodné místo pro projekt. Chtěl jsem hodně zalidněné místo, kde je velká koncentrace nemocí, kde je velký pozemek a nedostupná zdravotnická péče. Půjčili jsme si auto a hledali, jeli jsme od východu na západ. V Itibo jsme našli všechno.
V jakém stavu bylo zdravotnické zařízení v Itibo?
Místní lidé neměli šanci na kvalitní zdravotní péči. Na pozemku byly jen tři budovy, do kterých pršelo a ve vybavení byla jen chlupatá vata, žiletka a pár injekčních stříkaček, které se nesterilizovaly. Pouze se omývaly dešťovou vodou. To bylo vše.
A tam jste dodnes?
Ano, tam to začalo a pokračuje až do dnešních dnů. Po našem návratu ADRA vyhlásila veřejnou sbírku a za rok jsme se díky dárcům vraceli zpět do Itibo. Začala rekonstrukce, museli jsme sehnat auto. Místní nám pomáhali. Přijali nás velice dobře. Poprosili jsme například, aby přišlo třicet lidí na opravu střechy a ono jich dorazilo šedesát. Byli rádi, že si mohou vydělat.
Jak silně na vás nové prostředí působilo, dostavil se kulturní šok?
Dodnes nás překvapují některé věci, například místní tradice. Zdejší kmen stále vyznává černou magii jako jeden z mála. Setkáváme se i se znásilněnými dětmi, domácím násilím. Pořád jsou tam věci, které nás překvapují. Například s mačetami si tam hrají i děti, které je sotva unesou. Útoky mačetou tam nejsou nic neobvyklého.
Setkáváte se také s HIV a AIDS? Liší se nějak přístup k takto nemocným pacientům?
Kmen, u kterého působíme, je jeden z těch, který je velice výrazně zasažen virem HIV. Naučili jsme se, že ke každému pacientovi, ať je to dospělý, nebo dítě, musíme přistupovat, jako by byl HIV pozitivní. Pokud má krvavé zranění nebo hrozí kontaminace tělesnými tekutinami, tak se chráníme.
Necítíte se někdy bezmocně, když vidíte nevyléčitelně nemocné děti?
Snažím se dělat osvětu na školách. Lékaři chodí do škol a říkají dětem, co je virus HIV. Problémem jsou informace, které lidé získávají jinde, třeba v kostelech. Tam jim říkají, že kondomy nejsou dobré, že lidé potom dostanou rakovinu.
Vy jste v Africe získal nové jméno. Jak jste k němu přišel?
Když jsme v roce 2008 otvírali novou budovu porodnice, měli jsme velkou oslavu. Přišlo asi 500 lidí. Při tomto aktu mě místní přijali mezi sebe. Dali mi jméno Makori. To znamená: Ten, který přišel z velké dálky, aby pomáhal.