Dnes šestaosmdesátiletý kovaný škodovák a Plzeňák žije v Domově pro seniory Clementas v Janovicích nad Úhlavou. Na to, čemu se v životě s plným nasazením věnoval, obětoval soukromí a částečně i rodinu, rád vzpomíná a vypráví i svým kamarádům z Janovic.
Jeho příběh je příběhem samotné Škodovky, kdysi největšího strojírenského závodu Rakouska-Uherska. Po válce se vyučil pro Škodu Plzeň, absolvoval večerní strojní průmyslovku a začal pracovat v oddělení technologií turbín. V roce 1964 se aktivně zapojil do jaderného programu podniku.
Šnajdrovým nadřízeným byl zakladatel jaderného průmyslu v Plzni Josef Hauer. Okolo Hauera se zrodila pracovní skupina konstruktérů s cílem zahájit činnosti v oblasti jaderné energetiky. Pod jeho vedením následně vznikl u útvaru hlavního konstruktéra ve Škodových závodech Odbor výstavby elektrárny Jaslovské Bohunice A1. Tak se zrodila dnešní ŠKODA JS, která se již přes šedesát let významně podílí na projektech jaderné energetiky zejména ve střední a východní Evropě.
Šnajdr začínal ve Vochově, kde se po válce plzeňský jaderný program rozvíjel. Postupně se ale stěhoval do Bolevce, kde byla původně zkušební střelnice na kanóny.
ČEZ se stane stoprocentním vlastníkem Škody JS |
První působiště ho zavedlo na Slovensko do Jaslovských Bohunic. Jednalo se o první československou jadernou elektrárnu A1, kde byla plzeňská Škodovka generálním dodavatelem technologické části. „Všechno je kované, nic není odlité. Škodovka v té době neměla takový lis. Byly to asi dva metry vysoké kroužky, které měly různou sílu materiálu. Ve Vítkovicích se vyrobily a pak se svařovaly ve Škodovce, než vznikla konečná nádoba,“ popsal.
Projektanti z Bolevce
Celá stavba byla rozdělená na dílčí provozní soubory, které řídili koordinátoři. V profesní hierarchii nad nimi byla vědecká komise. „My jsme pravidelně vypracovávali a odesílali protokoly. Komise je hodnotila a na základě hodnocení jsme dále plánovali,“ vysvětluje. Když byla fáze hodnocení u konce, stali se z nich přes noc spouštěči. „Byla to takzvaná spouštěcí skupina, kde byli projektanti z Bolevce. Zkoušeli jsme jednotlivé soubory, než se to celé spojilo a mohlo začít fungovat jako elektrárna.“
Zajímavé bylo období před srpnovou invazí v roce 1968: „Tehdy s námi začali experimentovat Francouzi. A1 neměla být nikdy uvedena do provozu, to byl jen zkušební element. Když ale přišli Rusáci, tak jako první věc toto experimentování zatrhli.“
V roce 1982 začal pracovat jako vedoucí šéfmontáže v jaderné elektrárně Paks v Maďarsku. Následně byl ale přeřazen na stavbu jaderné elektrárny Dukovany. Nesouhlasil totiž s příchodem ruských vojsk a proto musel z Maďarska odejít.
V Dukovanech se tehdy stavěl první blok. Šnajdr pracoval na pozici vedoucího spouštění. Elektrárnu postupně uváděl do provozu společně se skupinou asi třiceti odborníků. Postupovali podle harmonogramu jednotlivých provozních souborů, na které je elektrárna rozdělená. Koordinoval dodavatele, aby vše fungovalo podle plánu.
Na místo operátorky v jaderné elektrárně Dukovany se chystá první žena |
„Každé ráno i večer byla porada. Domů jsme se často ani nedostali. Měl jsem k dispozici byt v Třebíči. Rodina bydlela ve Starém Plzenci. Měli jsme svoje škodovácké autobusy, které nás svážely do práce.“ Jeho úkolem bylo také zaučit budoucí obsluhu elektrárny. Dnes tam působí už její třetí generace.
V Dukovanech byl vedoucím spouštění
Po uvedení do provozu čtvrtého bloku elektrárny byl přeřazen na stavbu JE Żarnowiec v Polsku. Měla být tamní první jadernou elektrárnou. Její budování bylo ale přerušeno v roce 1990 a Poláci se rozhodli, že zařízení včetně prvního reaktoru ze Škody Plzeň prodají finské elektrárně Loviisa. Také u těchto jednání byl Luděk Šnajdr. V dalších měsících působil v jaderné elektrárně Mochovce. Následně v jaderné elektrárně Greifswald, což byla největší elektrárna v bývalé NDR. I zdejší výstavba byla zastavena a zájem o koupi zařízení ze Škodovky projevili Číňané. Prodej se ale nakonec neuskutečnil.
Po rozdělení republiky zřídila Škoda JE své ředitelství na Slovensku v Trnavě. Jmenovalo se Škoda Slovakia a mělo sídlo v Trnavě, Luděk Šnajdr zde působil jako technicko-obchodní manažer. Přes toto ředitelství byla dále řízena dostavba elektrárny v Mochovcích. Z této pozice pak odešel Luděk Šnajdr do penze.
„Přiznávám, že se mi hrozně líbilo být ve světě, jet na montáž. Když jsme se dostali domů na Vánoce, tak se všichni škodováci scházeli v Měšťanské besedě. Takových bylo hodně, protože na začátku 50. let měla Škodovka všude po světě, zejména v Jižní Americe, mnoho nedodělaných zakázek, které přerušila válka. Proto se založil takzvaný montážní závod,“ vzpomíná otec dvou dcer a dědeček čtyř vnuků. Současně uznává, že byl celý život pryč a až když mu v roce 2004 zemřela manželka, uvědomil si, co všechno musela za něj dělat. Starat se o dům, menší hospodářství a rodinu.
Jeho kolega a kamarád Emil Cipra na něj vzpomíná jako na člověka, se kterým se dalo komunikovat, jednal s každým jako s rovnocenným, i když někdy při řešení problémů bylo nutné zesílit hlasy. Dodnes a rád používá jednu z jeho mnoha hlášek. Ta vznikla v hospodě v Třebíči, když se bavili o okupaci v roce 1968 se specialisty z Ruska. Jeden z nich řekl: „Luďku, my jsme vám tehdy přišli pomoct.“ Jeho odpověď stála za to: „Ne každá pomoc se dá vydržet.“