Jak spolupráce vznikla?
Ozval se mi šéf plzeňského baletu Jiří Pokorný. Chtěl do představení jen muziku, která by spojovala jednotlivé scény. Přišlo mi škoda, že by takhle velká věc neměla mít původní hudbu. Navrhla jsem, že bych ji složila pro celé představení. Souhlasil.
Vytvořit hudbu pro podobné představení asi není nic jednoduchého…
Byla krása pracovat na tak známém, osvědčeném a strhujícím tématu, jakým je Malý princ. Mohla jsem přitom využít zkušeností z předchozích baletů, na kterých jsem spolupracovala. V DJKT ale třeba i v Liberci, v Ústí nad Labem, Praze apod. Byl to současně stres, protože vytvoření celovečerního baletu je velmi náročné na čas a energii a vyžaduje tzv. celého člověka. Ale potřebný čas jsem si našla a vyhrála si s tématem až do koutů, na které jsem dosud nebyla zvyklá. Moc mě to bavilo, jakkoliv to znamenalo doslova řadu bezesných a hlavně krátkých nocí.
Jak se vám to podařilo?
Podívala jsem se na knihu jednodušeji, z pohledu dítěte, ostatně to má v mém nitru stále velký prostor a pomáhá mi oprostit se od reality a soustředit se na skládání hudby. Beru to jako příběh, v němž je sice zahrnuta spousta věcí, ale dá se vnímat i s nadhledem a lehkostí.
Co pro vás osobně Malý princ znamená?
V té knize je podle mě všechno. Mám pocit, že Exupéry mluví v náznacích a obrazech. Mám ráda, když je někde nevyslovené tajemství. Člověk pořád rozebírá věci ze všech stran, ale nejlákavější pro mě je, když něco není úplně vyslovené a máte prostor pro fantazii.
Skládat v současné době hudbu k divadelnímu představení asi není snadné. Očekává se, že půjde o soudobou hudbu, zároveň však přístupnou divákovi. Jak se s tímto úkolem vyrovnáváte?
Já hlavně doufám, že inscenátoři znají můj styl a vědí, co ode mně očekávat. V tomto případě jsem ale musela překročit svůj vlastní stín. Tvořím podle zadání, ale zároveň chci, aby ta hudba proudila ze mě. Nechala jsem se vést příběhem, tím, co režisér potřeboval. Dal mi totální volnost. Já neskládám záměrně soudobou hudbu, skládám sebe. Nechávám téma mnou proudit, pak je zpracovávám dál. Proces vzniku byl o to složitější a náročnější na čas a energii, že raději a primárně pracuji s živými muzikanty. Baví mě ty pihy na kráse, lehké nedokonalosti, když skladby nahrává skutečný muzikant. Spolupracuji s vynikajícími hudebníky, ale jsem schopná nahrát si hodně nástrojů i sama.
Není to první hudba, kterou jste pro plzeňské divadlo složila. Zkomponovala jste muziku už pro pohádku Sněhurka a představení Krvavá svatba. Jak se vám spolupráce se západočeskou scénou líbí?
Baví mě moc. S Jiřím Pokorným jsem teď spolupracovala poprvé. Předtím jsem několikrát tvořila s režisérkou a choreografkou Alenou Peškovou. Nejen, že jsem ke Krvavé svatbě složila hudbu, také jsem v ní hrála jako herečka. Inscenace byla po několika letech převedena do Olomouce. Měly jsme s Alenou tuto naši společnou inscenaci moc rády. S plzeňským baletním souborem se mi spolupracuje skvěle. Pohybuji se léta mezi herci, hudebníky a tanečníky. Jsem pracovně rozkročena mezi všemi těmito světy. Pozoruji je a moc si vážím práce všech umělců, se kterými se setkávám, ale balet je v mých očích výjimečnou disciplínou, je ohromnou dřinou.
Hudbě se věnujete roky, co vás přivedlo ke skládání?
Přišla jsem k němu opravdu jako slepý k houslím. Poprvé k větší spolupráci na celovečerním tanečním představení mě oslovila právě Alena Pešková. Šlo o taneční představení Jessie a Morgiana. Tam všechno začalo. Alena byla inspirátorkou, uviděla ve mně tu schopnost a důvěřovala mi. Pracovně a v současnosti je pro mě tvorba nejvyšší metou, největší svobodou a štěstím. Na hraní a zpěv jste nezanevřela. V žádném případě. Hraní na housle miluji. Když je člověk malým dítětem, nenávidí cvičení na nástroj, alespoň já to tak měla. A teď? Cvičení je pro mě meditací. A zpěv je pro můj život něco tak přirozeného a potřebného, že slovo zanevřít nepřipadá vůbec v úvahu.
Mimochodem, housle máte i od plzeňského houslaře Petra Sedláčka.
Ano, jsou skvělé. Je to špičkový nástroj. Také od něj mám jednu raritu. Jsem jedním z mála muzikantů, kteří hrají na pětistrunný kvinton. A tento nástroj mám také od něj.
Hrajete, zpíváte, skládáte. Práce tedy máte zřejmě dost.
Je to tak. Nenudím se, všechna hudební a divadelní práce mě baví. Hraji sólově, v mém smyčcovém kvartetu Gadrew Way, ve znovuobnovené art rockové skupině Maraca a s mojí hudební skupinou GaRe, kde se věnujeme mým autorským skladbám. Ta teď ale trochu spí. Nemám sama už další časovou a energetickou kapacitu na shánění koncertů a věci spojené s administrativou. Ale to se teď také mění, pracovně se ke mně připojila skvělá a velmi schopná manažerka Jana Gajová a ta už tyto záležitosti řeší za mne. Nacházím se v období, kdy si sama ujasňuji, čemu se budu věnovat nejvíce. Mám rozpracováno několik projektů. Jedním z nich je deska s Gadrew Way s lidovkami z celého světa, dalším pak dlouhodobý projekt, kde chci propojit svou hudbu, slova a moje oblíbená místa.
Loni jste vydala album Rok ticha. Co na něm posluchači najdou?
Desku vydalo vydavatelství Hevhetia a vychází ze spolupráce s Vladimírem Morávkem a s Martinem Dvořákem. S prvním jmenovaným jsme nazkoušeli představení Balada pro banditu, hrálo se na Provázku patnáct let. Za tu dobu člověk zažije spoustu věcí. Vladimír tohle období zakončil natočením filmu. Oslovil mě, abych k tomuto filmu složila novou hudbu na původní texty Milana Uhdeho. Byla jsem sama překvapená, že jsem se dokázala oprostit od skvělé původní hudby Miloše Štědroně a vytvořit na Uhdeho texty hudbu vlastní. Bylo to v době covidu, kdy byl klid. Vzpomínám si, jak jsem chodila po těch prázdných ulicích, a přemýšlela o tom, jak který text zhudebním. Moc se mi to líbilo. Druhou část alba potom tvoří muzika k představení o Marii Kudeříkové.