Život se jí změnil v létě roku 2010, když v devatenácti letech uklouzla na mokrých schodech a při pádu si porušila míchu. Od té doby je Pultar Musilová na invalidním vozíku, k rekonvalescenci a přijetí jí pomohl právě sport.
„Člověk najednou cítí, že je mezi svými,“ vypráví 33letá lukostřelkyně, která má doma dvě stříbrné a jednu bronzovou medaili z paralympiády. V brazilském Riu společně s Davidem Drahonínským vybojovala třetí místo ve smíšeném družstvu, v Tokiu skončil český pár dokonce druhý. Stejné umístění brala Pultar Musilová v Japonsku i v kategorii žen.
Čeká vás tedy už třetí paralympiáda.
A moc se na ni těším. Hlavně proto, že v Paříži konečně můžeme mít české fanoušky. Protože Rio, kde jsem byla poprvé, bylo hodně za vodou, tam se moc Čechů nevydalo. A co si budeme nalhávat, Tokiu vzalo kouzlo, že tam diváci nemohli být vůbec. Takže doufám, že při paralympiádě v Paříži nás konečně čeká skvělá atmosféra.
Sto dní do Paříže. Češi řeší počet sportovců, bezpečnost i dezinformace |
Jak vzpomínáte na předchozí hry?
Musím říct, že každé pro mě byly svým způsobem speciální. Rio samo o sobě bylo kouzelné, ale je to svět, kde není střední třída. Viděla jsem tam extrémní rozdíly. Na jednu stranu to byla škoda, na druhou na Rio i tak moc ráda vzpomínám.
A Tokio?
Byť bylo covidové, tak i na něj vzpomínám ráda. Nezapomenu, jak jsme každé ráno čekali, jestli napliveme a test bude pozitivní, nebo negativní. Byli jsme permanentně ve stresu. Na druhou stranu musím uznat, že i ten stres mi v lecčem hodně pomohl. Člověk si musel sáhnout na dno i kvůli jiné než sportovní věci, což jeho mentalitu nesmírně posílilo.
Navíc jste tam získala první medaili z jednotlivkyň.
Přesně tak. Řadím ji ve své sbírce asi úplně nejvýš, i když musím říct, že takhle na to nemůžu pohlížet. Každá medaile mi něco dala a když se na jakoukoliv, nejen z paralympiád, podívám, vzpomenu si na tu práci, která tomu předcházela, a vidím, jakou cestu jsem ušla. To se mi na tom hrozně líbí. Hodně cenné jsou pro mě i medaile, které jsem vybojovala společně s Davidem Drahonínským.
Který vás k lukostřelbě přivedl, že?
Ano, to si pamatuju dodnes. Potkali jsme se v centru Paraple, on viděl, že mám stejný handicap a zeptal se mě, jestli si nechci lukostřelbu vyzkoušet. Je to devátý rok. A stále mě ten sport drží, naopak ho mám ještě radši.
Předtím jste ale hrála florbal.
To je pravda, chytala jsem za tým Jánské Lázně. Ale zjistila jsem, že dva sporty naplno dělat nemůžu a lukostřelba mě chytla víc.
Scházíte se s ostatními sportovci často?
Teď ano, je to super, protože dřív jsme se tolik nepotkávali. Navíc máme projekt ParaRestart a ParaHrátky, kde se společně scházíme nejen s dětmi, ale také s dospělými, kteří jsou čerstvě po úrazu. Sama vím, jaké to je, když se člověk hledá, sport mu může hodně pomoct.
Vnímala jste to po úrazu stejně?
Určitě. Samozřejmě mi pomáhala rodina, ale hlavně to, že jsem nad handicapem nepřemýšlela. Což se mi dařilo právě při sportu, protože jsem byla mezi svými. Byla jsem s dalšími vozíčkáři, kteří byli po úrazech, nemocech a podobně. Člověk v tu chvíli skutečně všechny negativní myšlenky vypne. Ač je v nich často, vidí, že pořád žije normální život. Má sice přidaná kolečka, problémy s močákem, proleženiny, ale ví, že na to není sám. Sport nás všechny spojuje.