Flohému zbývala stále ještě minuta, kterou u balančního třetího boulderu mohl využít k útoku alespoň na zónu.
Chvíli se vydýchával, omačkával špičky lezeček, vzal do rukou magnézium a kartáček. Snad aby se zbavil nepříjemně kluzkých a špinavých míst na trase.
Jenže najednou projížděl i po pasážích, do nichž se sám nedostal. A čas rychle kvapil. Nejeden divák se asi ptal, co se zrovna děje. Jenže třiadvacetiletý chlapík z Essenu jen problém férově usnadnil ve finálovém pořadí hned za sebou startujícímu Ondrovi.
Usmál se, zamával publiku a zmizel za stěnu do izolace.
Německý lezec Yannick Flohé na boulderingovém Světovém poháru v Praze
„Udělal bych to pro každého,“ povídal pak utvrzeně novinářům.
„Atmosféra mezi námi je přejícná a opravdu myslím, že by to udělal pro kohokoliv,“ potvrzoval Ondra. „Je to o vzájemném respektu. Je úžasné vidět, že bojujeme v duchu fair play. Na čištění máme pomocníky, ale radši to děláme sami, protože přesně víme, kde něco vyčistit a kde něco ofouknout.“
Ondra si cestu ještě sám upravoval. A zdolal ji jako jediný s vítězným Korejcem I To-hjonem. Tím si před snadným čtvrtým boulderem de facto zajistil medaili.
Lezec Ondra v pražském finále zdolal všechny cesty a slaví stříbro |
„Normálně plotnovité bouldery nemám tolik rád, ale také se klasicky staví tak, že se stojí na oblých stupech, kdežto tentokrát to bylo na malých stupech. Ty jsou pro mě coby skalního lezce denní chleba,“ vysvětloval brněnský rodák. „Docela mě to překvapilo a nahrálo mi to do karet.“
Přesto na top vypotřeboval tři pokusy. Jak podotkl, až na vrchol ho „vyřvali“ nadšení fanoušci na Letné.
„Byli naprosto fenomenální. Měl jsem tady možnost zažít jeden z těch nejhezčích závodů.“
Na zaplněné Letenské pláni večer panovaly optimální podmínky. Hlavně bezvětří. Jinak by totiž všudypřítomný písek nepříjemně létal vzduchem.
Český lezec Adam Ondra řeší klíčový třetí problém ve finále boulderingového Světového poháru v Praze.
Jen stavěčům se tentokrát cesty, na rozdíl od obtížnějšího semifinále, příliš nevyvedly. S výjimkou zmíněného boulderu vyřešilo zbylé tři problémy vždy alespoň pět závodníků z šestičlenného finále. A u toho posledního dokonce všichni uspěli hned napoprvé.
„Dopředu jsme tušili, že ho pravděpodobně všichni vylezeme a nebude až tak náročný,“ popisoval třicetiletý Ondra. „Je škoda, že rozhodl jeden jediný boulder, ale některé závody dopadají i podstatně hůř. Divácká show to relativně byla. Jsem rád, že to skončilo takhle, protože opravdu vyhrál jeden z těch nejlepších, kdo si to zasloužil.“
Ocenil tak Korejce, který spolu s Francouzem Mejdim Schalckem houfně zapisoval flashe. Tedy úspěšné výlezy na první dobrou.
„Musím před ním smeknout, celý víkend lezl fantasticky, na prvním místě bych se cítil nepatřičně. A to stříbro chutná rozhodně zlatě.“
Korejský lezec I To-hjon ve finále boulderingového Světového poháru v Praze
Však si také domácí závodník uvědomoval, že mezi vysněnou elitní šestku proklouzl v kvalifikaci i v semifinále se štěstím.
„Bouldering je jako zábavná hra, kterou rád hraji, ale zároveň zůstávám nohama na zemi a vím, že rozhodně nejsem nejkonzistentnější. Když mám štěstí, můžu být na bedně nebo vyhrát, ale úplně jednoduše se mohlo i stát, že bych hned vypadl.“
Skromná slova vytrvalého milovníka lezení na obtížnost i obdiv soupeři jen zapadají do kontextu rapidně rostoucího odvětví, které si stále drží unikátní velkomyslnost. Zcela abnormálně dnes působí už jen skutečnost, že se profíci volně projdou mezi všemi ostatními návstěvníky areálu, ochotně se fotí a rozdávají autogramy.
Ještě při předzávodní prohlídce tratí ale mohlo publikum žasnout nad něčím jiným. Jak si šestice protivníků radí. Ukazuje si, jak vylézt k topu. Společně zkoumá startovní chyty.
Lezci usazení v křesílkách po konci finále boulderingového Světového poháru v Praze
Při prezentaci si zase navzájem tleská. A když se atraktivní podívaná chýlí ke konci, činí zase totéž. Borci si vedle sebe sedají do připravených křesílek, plácnou si, podají si ruce a společně se baví. Povzbuzování při řešení posledního problému samozřejmě také nechybí
„Snad ani fakt, že je lezení olympijským sportem, na tomhle nic nezmění,“ přeje si Ondra.
Ačkoli vztahy mezi závodníky bývají víc než korektní, jeho poslední boj o letenky na tokijskou olympiádu se vyhrotil podávanými protesty jiných reprezentací, kvůli nimž musel absolvovat ještě závod navíc. U největší sportovní akce, která stojí na ušlechtilé ideji, je to celkem paradox.
Protesty tehdy týmy na Ondru podaly kvůli využití nýtu pro jištění:
Lezec Ondra hry ještě jisté nemá, v kombinaci na MS do finále neprošel |
Teď se snad v Bernu na srpnovém mistrovství světa nebude český lezec tak stresovat. Po Světových pohárech v Brixenu, ve Villars a v Chamonix zaútočí ve švýcarské metropoli na hry v Paříži.
„Leze se tam ta dvojkombinace boulderingu a lezení na obtížnost, půjde o první možnost nominovat se na olympiádu. O tomhle celá sezona je. Milované skály teď budou na další dva měsíce upozaděny.“
Že by to ale Ondru nějak zvlášť mrzelo? To asi nepoznáte, z Prahy si prý odnáší optimismus.
Adam Ondra se stříbrnou medailí ze Světového poháru v Praze.
Současně si ovšem ponechává někdy až bizarně působící píli. Asi málokdy od sportovců uslyšíte větu, kterou vysmátý český šampion použije bezprostředně po závodě.
„Těším se znovu do tréninku!“