Deanna Stellatová-Dudeková se stala před domácím publikem v Montrealu nejstarší krasobruslařskou světovou šampionkou všech dob.
Ve 40 letech ovládla po boku Maxima Deschampse soutěž sportovních dvojic. Překonala rekord Finky Jakobssonové, která v roce 1923 získala párový titul v 38 letech.
„Dudeková završila jeden z nejpozoruhodnějších comebacků v historii sportu,“ velebí ji webové stránky společnosti NBC.
Skutečně. Životní příběh této ženy by mohl být námětem na hollywoodský film s dokonalým happy endem.
Ještě jako reprezentantka USA byla stříbrná na juniorském mistrovství světa 2000 v kategorii sólistek. Potkávala se s tehdejšími hvězdami Kwanovou, Hughesovou či Cohenovou, bruslila ve zcela jiné éře, kdy nejvyšší známkou bylo magických 6,0.
V roce 2001 po sérii zranění kyčle a kotníku bojovala se syndromem vyhoření. Tehdy dala krasobruslení sbohem. Navždy?
Navždy, ujišťovala se.
Pracovala posléze jako kosmetička a estetička, vdala se, vypracovala se v Chicagu na post vedoucí oddělení kliniky plastické chirurgie.
Soutěž sportovních dvojic na MS ovládli Stellatová-Dudeková a Deschamps |
Jenže její život změnil teambuilding s kolegy z práce.
Všichni při něm odpovídali na otázku: „Co byste dělali, kdybyste věděli, že nemůžete selhat?“ Spontánně odvětila: „Vrátila bych se ke krasobruslení a vyhrála olympiádu.“
Samotnou ji ta odpověď překvapila. „Myslela jsem, že jsem se už ve svém životě posunula dál, nenávratně od ledu. Nevěděla jsem, že to ve mně pořád je.“
O dva týdny později požádala matku, ať najde brusle, na které šestnáct let padal ve sklepě prach. Vzala je a odešla na veřejné kluziště s obavami, že nezvládne ani jednoduchého axela. Ale po hodině předváděla už i dvojité skoky. A za tři měsíce trojité.
Ve 33 letech si usmyslela: „Krasobruslení je má nedokončená práce. Dám mu vše, co dokážu. Abych si v 80 letech mohla po večeři vypít sklenku vína a říct si: Jsem na sebe hrdá, protože jsem na ledu udělala maximum.“
Odletěla na Floridu požádat o radu svoji dávnou trenérku Cindy Watsonová-Caprelová. Při schůzce s ní potkala i Mitche Moyera, funkcionáře krasobruslařské federace USA. Ten jí navrhl: „Zkus dvojice.“
Souhlasila. V roce 2016 se dala dohromady s Nathanem Bartholomayem, olympionikem ze Soči 2014. Společně byli posléze dvakrát bronzoví na mistrovství USA, než se v roce 2019 partner rozhodl skončit.
Já končit ještě nebudu, zatvrdila se.
„Obvolala jsem všechny známé krasobruslařské kouče, jestli by pro mě nenašli nového partnera. Ignorovala jsem, že spousta mých odpůrců říkalo: Co tu ještě v tolika letech chce, vždyť těm mladým nemůže konkurovat.“
Spásu pro ni znamenalo partnerství s o osm let mladším Denisem Deschampsem. Přestěhovala se za ním do Quebeku, po roční pravidly vynucené pauze mohli reprezentovat Kanadu. Mottem Dudekové se stalo: „Vášeň nemá věkové omezení.“
Vysvětlovala: „Svůj život můžete změnit v každém věku, pokud najdete něco, pro co máte opravdu vášeň.“
Neodradily je ani restrikce kvůli covidu. „Nesměli jsme trénovat v halách, tak jsme chodili na venkovní kluziště a nacvičovali tam prvky na nekvalitním ledu v zimních bundách,“ líčil Deschamps. „Spirály smrti jsme ani nemohli dělat, jak jsme měli zmrzlé prsty. Občas jsme se aspoň na chvíli utíkali zahřát do auta.“
V 39 letech se Stellatová-Dudeková po boku svého partnera poprvé propracovala na stupně vítězů v seriálu Grand Prix. „Věk je jen číslo. Důležitý je pocit, že se pořád dokážete zlepšovat,“ říkal Deschamps.
Pracovní morálka Dudekové byla ohromující. „Netrénuje jako někdo, komu je 40, ale jako osmnáctiletá dívka,“ ocenila ji trenérka Manon Perronová pracující u kanadské reprezentace. „Nebojí se spadnout, nebojí se něco nového vyzkoušet, něco udělat.“
Ve čtvrtek večer se Dudeková v hale Bell Centre vžila do role upírky, spolu s Deschampsem bruslili na hudbu z filmu Interview s upírem a hala bouřila. Pak následovalo napjaté očekávání, než definitivně věděli: Jsme zlatí!
Výbuch radosti doprovázel zjištění, že uhájili náskok 3,95 bodu před japonskými obhájci titulu Miurovou a Kiharou.
„Sen se stal skutečností,“ říkala. „Snad jsem povzbudila starší sportovce i další lidi, aby nepřestávali s tím, co milují, dokud nedosáhnou maxima svého potenciálu. Ve sportu, ale i v jiných oblastech života.“
Čímž však její příběh hodný Hollywoodu stále nekončí.
V Miláně 2026 může překonat další rekord, stát se nejstarší krasobruslařkou na olympijských hrách od 2. světové války. A nejen to.
Protože jak tvrdí trenérka Perronová: „Co zvládá dnes ve čtyřiceti, zvládne ve dvaačtyřiceti taky.“