Užívám si tu domácké prostředí. Kratochvílová o Pardubicích, talentech i Bolové

Na tiskovce k letošnímu ročníku Pardubického vinařského půlmaratonu chválila úsilí, které do závodu vždy vkládají pořadatel Oldřich Bujnoch, jeho synové Radek a Tomáš a Bujnochova pravá ruka Míla Kalinová.

„Je to krásný závod. Zdá se, že je pořád stejný, ale není, protože Olda určitě vymyslel další věci, které možná teď nejsou vidět, ale v jeho průběhu se projeví. Ať už to bude pro diváky, nebo pro závodníky,“ pronesla Kratochvílová, jež při půlmaratonu Bujnochovi a spol. tradičně pomáhá.

„Nemá být takové vedro, mohlo by to být hodně slušné. Přála bych si, aby se dobře běželo těm, co jim jde o časy a třeba i o finanční odměny, ale i těm ostatním. A těch bude určitě většina,“ pokračovala.

Budete zase startovat Lidový běh Vaňka Vaňhy, že?
Ano, a potom předávat ceny zúčastněným školám, to mám pravidelně každý rok, když děti zvou na stupně. Určitě tohle, pokud tedy organizátoři nebudou potřebovat ještě něco dalšího.

Našla jste se v téhle roli? Je to pro vás při vinařském půlmaratonu příjemná záležitost?
Asi jo. Baví mě to, protože tu je domácké prostředí, jsou tu lidi, kteří si to jdou užít. Soutěží děti, konají se doprovodné závody koloběžek a podobně. Je to fajn den.

Vytrvalci zabojují o tituly. V Pardubicích se běží mistrovský půlmaraton

Vybavuju si, že jste kdysi vyprávěla, že vás občas nějaké dítě při lidových bězích zaujme vrozeným stylem, a když není někde organizované, snažíte se je přesvědčit, aby se dalo na atletiku.
Trošku poznám, když má dítě něco od Boha. Ale je mi líto, že se děti jinak na atletických stadionech moc neobjevují. U zdejšího půlmaratonu patří velké poděkování vedení škol a učitelkám, které sem o víkendu dokážou děti, které se jinak moc nechtějí hýbat, dostat. To je obrovské plus. Rozhodně se zase na někoho podívám.

A vydrží u toho pak takové dítě, nebo jsou to jen záblesky?
V téhle době bohužel záblesky. Stalo se mi to i nedávno. Jedna docela šikovná holčina přišla v říjnu, a po Vánocích už ne. Musí se pracovat systematicky, v začátcích ne nějak moc, ale už to je nějaká povinnost — přijít včas na trénink a podobně. Tohle mi moc chybí.

Přitom nějaká průprava, při které se děti naučí například strečink, je skvělá investice do života, ať se pak budou věnovat čemukoliv.
Je to pravda. Všichni nemusejí zrovna běhat, ale je to fakt znát. Příklad: Můj synovec se mnou začal trénovat, když mu bylo 13; dneska je mu 48 a pořád běhá. Běžel i Pražský půlmaraton. Ale děti toho dřív tolik neměly, zůstával se mnou na stadionu, nic ho netlačilo, aby si šel s něčím hrát. Sport je pěkný, jenže věcí okolo je mraky. Nemluvím o vrcholovém. Vždyť běhání ani není drahé. Silnice jsou natažené všude, lesních cest je taky spousta. Přijde léto, stačí trenky, tričko, jedny boty. Ovšem všichni by chtěli mít super boty, které skoro běhají samy... A všechno ostatní vybavení taky.

Máte „na hrbu“ závod v rodném Golčově Jeníkově, kromě toho určitě objíždíte i další akce. Kde na to berete energii a čas?
Někdy to je těžší, ale zase nejsem úplně všude, vybírám si. Například nejedu ani na mistrovství republiky na dráze, protože jsem jich za celý svůj život absolvovala strašně moc. Dneska je běh v každém malém městě, vítězům třeba nedávají ani peníze, dostanou dorty a tak. Je tam pěkná atmosféra, jiná než na velkých závodech. Tyhle obyčejné podniky mám ráda.

Mrzí vás, že se z důvodu kolize především s Pražským půlmaratonem na MČR do Pardubic nedaří dostat kompletní českou špičku?
Já nevím... Někdy říkám, že když do sportu vstoupí peníze, není to vždycky dobré. Zúčastnit se mistrovství republiky bývalo za časů mých i závodníků, které jsem pak trénovala, pocta. Ale je jiná doba, jiný svět, taky to beru. Pokud se to podaří termínově skloubit, aby byl aspoň měsíc mezi těmi závody... Vážně si myslím, že je v Pardubicích rychlá trať, i když jsem ji sama nikdy neběžela — jen v tréninku někdy před iks lety. Je tu terén na to, aby se tu zaběhly skvělé časy, když sedne počasí. Přála bych si dožít se toho, abych tady viděla hodně solidní český a třeba i zahraniční čas. Ale to už opravdu je o těch penězích.

Jedna z favoritek Tereza Hrochová v cíli Pražského půlmaratonu.

V ženách bude startovat Tereza Hrochová, která už vinařský půlmaraton v minulosti několikrát vyhrála. Jak se vám coby běžkyně zamlouvá?
Trošku ji sleduju. Běhá spoustu různých tratí, i do vrchu. Podmínky na přípravu nyní panují stonásobně lepší než kdysi. Běžci pořád někde jsou, stráví klidně celou zimu v Africe, mohou se na to nachystat. Můj trenér (Miroslav Kváč) ale říkával: Hele, trénovat se dá i na hnoji. Já pomalu ani nevěděla, kde Kanárské ostrovy, kde dnes běžci trénují, leží. Uvidíme, co při půlmaratonu předvede. Ale hlavně musí být člověk zdravý, bez toho to zkrátka nejde.

Zajímalo mě, co teď dělá vaše bývalá svěřenkyně Ludmila Formanová, halová mistryně světa z Maebaši 1999. Z toho, co jsem našel na webu, mi vyplynulo, že se v čáslavském oddíle potkáváte docela často.
Jo, má na stadionu takovou skupinku dětí, vidíme se několikrát týdně. Nejdřív v atletice nepokračovala, nicméně pak se jí začal věnovat její syn, a tak tam s ním chodila taky. Synovi už je 18 a skončil, ale Lída se tam dál pohybuje.

Na tiskovce zaznělo mimo jiné jméno Nizozemky Femke Bolové, která vás loni připravila o halový světový rekord na 400 metrů. Co na ni říkáte?
Je to úžasný talent, mám ji docela ráda. Líbí se mi, jak běhá, i když běží rychle, vypadá to, jako že jde volně. Má skvělé předpoklady. Její hlavní disciplínou je 400 překážek a z odrazu přes ně má sílu. Já se halám věnovala minimálně, neměli jsme kde trénovat. Teď mají atleti fantastické haly, které přidají i několik desetinek na rychlosti. Bolová je šikovná a věřím, že kdyby přešla na osmistovku, mohl by z toho být taky zajímavý čas. Kdo běhá skvěle 400 překážek, umí dobře právě i tu osmistovku. Budu ji sledovat. Je to bílá Evropanka, člověk k ní má blíž. Sem tam se narodí jedinec, který může podávat světové, abnormální výkony. Ale pořád mu musí sloužit to zdraví.