„Konečně se mi trochu otevřely dveře,“ usmíval se Hornig po dojetí. Ve stíhacím závodě se zlepšil o osmnáct míst, a z dvaceti ran minul pouze jednou. Ještě při vjezdu do závěrečného kola ale nevěděl, jestli mu premiérové body do hodnocení Světového poháru opět neutečou.
„Musel jsem si to hodně vybojovat. Jelo nás asi sedm kluků o těch pár bodů. Naštěstí jsem se cítil v posledním kole docela dobře.“
Závěr závodu absolvoval s Jonášem Marečkem, který dojel 42., chvíli si přitom oba mysleli na ještě lepší umístění.
„Na konci jsme dojížděli Fina. Říkal jsem si, že vypadá hodně unaveně, ale chtělo to ještě jeden kopec, abychom ho smázli,“ vyprávěl Hornig.
Vítězslav Hornig na trati stíhacího závodu v Ruhpoldingu
Zklamáním naopak skončil závod pro Michala Krčmáře, který se z 29. místa propadl na 51. z 56 účastníků.
Místo trápení při položkách vleže, kdy pokaždé inkasoval dvě chyby, ho ale víc znervózňovaly pocity, které prožíval na trati. „Skoro jsem závod nedojel. Měl jsem strašné bolesti v bederní oblasti. Každá změna polohy ve sjezdu mě strašně bolela,“ přiznal.
„Necítím se optimálně. Myslím, že dnes přišel takový vykřičník. Musím s trenéry vyhodnotit, co dál. Směrem k mistrovství světa nás tlačí čas.“
Za nepříjemnými pocity může podle Krčmáře stát tréninkové manko z přípravného období, kdy musel na nějaký čas strávit v absolutním klidovém režimu kvůli infekci cytomegalovirem. „Napadá mě, jestli teď nebude lepší potrénovat než závodit,“ přemítal.
„Říkáme tomu falešná forma. Pocity nejsou špatné, ale na trati to není ono, a to mě zaráží. Potřebuju si v klidu sednout a vyhodnotit to s trenéry.“