Když si tu medaili před vyprodanou Vysočina arenou pověsily na krk a tribuny mohutně skandovaly, všechny to dojalo.
Jak Gabrielu Soukalovou, tak i Evu Puskarčíkovou, Jitku Landovou a Veroniku Vítkovou. Samy možná nečekaly, že na ně ceremoniál, při kterém si na krk konečně pověsily bronz ze Soči, tolik dolehne.
„Mít tu medaili na krku, to mi docela podlomilo nohy. Je opravdu těžká,“ smála se Landová.
„Musí mít tak kilogram,“ přidala se Puskarčíková. „Vitrínu na ni zatím nemám, musím si ji vyrobit. Teď ji určitě budu ukazovat po rodinách a jednoho krásného dne si ji někde vystavím.“
Podobně to určitě budou mít i její souputnice Landová s Vítkovou. Jen Soukalová se rozhodla jinak.
Její bronz okamžitě poputuje do jiných rukou.
„Dlouho jsem přemýšlela, co s tou naší bronzovou medailí. Po určité době jsem dospěla k závěru, že bych ji ráda prodala s tím, že výtěžek půjde na charitativní účely. Aby nezůstalo jen u ní, ale měla i nějaký přesah v tom, že pomůže ještě někomu jinému,“ prozradila v Novém Městě při setkání s novináři.
Na jaký charitativní projekt částka, za kterou ji prodá, půjde, neprozradila. Prý se ale rozhoduje mezi dvěma.
Není to přitom poprvé, co ji něco podobného napadlo.
Jednu medaili už takhle prodala, byť ne tak cennou.
Před pěti lety nabídla zlatou medaili ze stíhacího závodu ze Světového poháru v Ruhpoldingu v roce 2014. Prodala se za 50 tisíc, které věnovala malému Maxíkovi, který trpěl vzácnou metabolickou poruchou – Mabryho syndromem.
„Mě udělala šťastnou už tehdy. A teď mi udělá další radost, když potěší zase někoho jiného. A současně navíc i pomůže malému Maxíkovi, který to tolik potřebuje,“ uvedla tehdy.
Teď se podobně rozhodla znovu.
Doma se pořád bude mít na co dívat. Jen ze Soči má další dvě olympijské medaile, navíc stříbrné. K tomu dalších šest z mistrovství světa, velký křišťálový glóbus, všechny malé.
Kvarteto je konečně bronzové. Biatlonistky dostaly medaile za štafetu v Soči |
Soukalová přitom není první a asi ani poslední, která se pro něco podobného rozhodla.
Olympijskou medaili už v minulosti pár lidí prodalo.
Z různých důvodů.
Kanadský hokejový gólman Ed Belfour třeba prodal zlato ze Salt Lake City za 800 tisíc korun. Prý proto, aby se synem mohl rozjet vlastní lihovar. Jiní ale tvrdili, že se jen potřebuje zbavit dluhů.
O dost dráž své zlato z Atlanty prodal boxer Vladimir Kličko.
Neznámý kupec položil rovnou 23 milionů korun, aby medaili získal. Kličko peníze věnoval na charitativní projekty pro děti. A celá věc měla ještě pohádkovou dohru. Kupec za medaili sice zaplatil, ale hned po dražbě oznámil, že chce, aby si ji Kličko nechal.
Plavkyně Otylia Jedrzejczaková se svého zlata z Atén zbavila za necelé dva miliony korun, které putovaly na pomoc dětem s leukémií.
Loni v Pekingu se jednoho ze dvou zlat hned zbavil rychlobruslařský šampion Niels van der Poel, který cenný kov věnoval dceři vězněného čínsko-švédského spisovatele a disidenta Kuej Min-chaje.
Chtěl tím upozornit na porušování lidských práv v Číně.
A třeba český vodní slalomář a lékař Lukáš Pollert prodal rovnou medaile dvě – zlato z Barcelony a stříbro z Atlanty. Za 150 tisíc korun, které věnoval organizaci Drop In, která pomáhá drogově závislým.
Všechno krásná gesta.