V zákulisí sálu pak v Novém Městě s úsměvem vyprávěla také o mnoha věcech zdánlivě spolu vůbec nesouvisejících. Aneb od půlnočního telefonátu až k bábovce rozpadlé na osmnáct kousků.
Jak se dozvěděla o nominaci do Síně slávy:
„Jednou mi kolem půlnoci volal Jirka Hamza a začal mi líčit, že výkonný výbor IBU mě vybral do Síně slávy IBU. Až mě to dojalo. Tenhle galavečer mě pak vrátil myšlenkami do minulosti, díky všem záběrům z mé kariéry, co tu promítali. Dokonce jsem si říkala: Tohle jsem byla já? Teprve s odstupem času si uvědomuji, co všechno se mi povedlo. Dokud se mi všechno dařilo, brala jsem jako samozřejmost, že budu skoro každý víkend na stupních. Nevnímala jsem tehdy, jak velká věc to je. Což si uvědomuji až teď.“
Co pro ni zařazení do Síně znamená:
„Obrovskou poctu. Vůbec bych to nečekala. Spíš by měl do Síně slávy dřív než já patřit třeba Ondra Moravec. (Ten však nemůže být přijat, podmínkou je, že člen musí mít aspoň jeden velký glóbus, jeden titul mistra světa a jednu olympijskou medaili. – pozn. red.). Navíc jsem měla pocit, že do Síně slávy berou spíš starší lidi. Takže si říkám, jestli mi někdo nechtěl naznačit: Podívej se do občanky, už nejsi žádná dorostenka. Ale ne, vážně, jsem moc šťastná, že mě pozvali. Měla jsem v sobě biatlonovou kapitolu mého života hodně neuzavřenou. Mrzelo mě, že jsem se nemohla s ostatními rozloučit. Proto jsem moc ráda, že se to i tímto způsobem mohlo odehrát.“
OSLO 2017, NA KONCI KARIÉRY. Gabriela Soukalová pózuje s malým křišťálovým glóbem za celkové prvenství v závodech s hromadným startem.
O více než 15minutovém proslovu Magdaleny Forsbergové:
„Koukala jsem kolem sebe, že nás Magdalena všechny trochu vystrašila. Její proslov byl krásný, což o to, ale ta délka… A hlavně ta její neskutečná energie, když mluvila! Až jsem si říkala: Teď si připadám, jako kdybych lezla na stage po Tině Turner.“
Kolik času měla na přípravu vlastní řeči:
„Málo. Je to ostuda, trošku mě to pak mrzelo, chtěla jsem totiž víc poděkovat Ondrovi Rybářovi za vše, co pro mě udělal. Když jsem slezla z pódia, začala mi naskakovat v hlavě spousta věcí, co jsem ještě mohla říct. Ale jsem teď před premiérou filmu, který o mně vznikl, tak moc zaneprázdněná, že jsem předevčírem spala jen hodinu. Poprvé se mi stalo, že jsem měla sen, zatímco jsem byla ještě vzhůru. Takové živé bdění. To bylo špatné znamení. Měla bych se zastavit a něco s tím udělat. Určitě není nic dobrého jet takhle dlouhodobě nadoraz. Naštěstí se mi naskytla příležitost mít tady pár klidnějších dnů.“
Proč zazpívala na galavečeru písničku Times Like These:
„Nedávno mi v autorádiu hrál originál téhle písničky, který byl docela rychlý a svižný. Přidala jsem volume a uvolnila se do hudby, což se mi dlouho nestalo. Tak jsem si pomyslela: To by mě zajímalo, jak by tahle písnička zněla pomalu. Zkusila jsem si ji zahrát na klavír v pomalé verzi a napadlo mě: To bychom tu mohli zkusit.“
O nejdůležitějších chvílích kariéry:
„Měla jsem dva zásadní momenty, které byly zcela klíčové pro mé konečné výsledky. Zaprvé: měla jsem obrovskou kliku, že mě od dětství trénovali rodiče. A zadruhé: Že jsem si svojí tvrdohlavostí vydobyla, abych mohla trénovat s Ondrou Rybářem. Protože ten má zásadní podíl na všech mých úspěších. Jsem mu za to opravdu vděčná. I za to, že na mě byl tvrdej. Nejtvrdší ze všech lidí, které jsem měla vedle sebe.“
TRENÉR A ZÁVODNICE: Gabriela Soukalová při poradě s šéftrenérem Ondřejem Rybářem v lednu 2017.
O mamince, která ji doprovodila na galavečer:
„Já vždycky měla s mamkou i tátou krásný vztah, což je mé štěstí. Prošla jsem si v životě lecčíms. Když člověk tak trochu zblbne, zaměří se víc na materiální věci. Nebo na úspěchy. Furt jsem čekala, kdy přijde to opravdové štěstí, jestli po dalším závodě, nebo po dalším vyhraném glóbu. Teprve později jsem si uvědomila, že štěstí spočívá v úplných maličkostech a nejdůležitější je pro mě moje rodina. Jsem ráda za každou chvíli, kterou s nimi mohu trávit. Jakmile můžu, beru je všude.“
O vlastní nedokonalosti:
„Ondra Rybář tady ve svém proslovu vyjmenoval spoustu věcí, jako je roztržitost a zapomnětlivost, které jsou také součástí mojí osobnosti. Bývala jsem na tyto své vlastnosti léta naštvaná. Byla jsem smutná z toho, že nejsem lepší, pořád jsem se s někým porovnávala. I když jsem jednu dobu byla v biatlonu nejlepší na světě, připadalo mi to málo. Do jisté míry jsem se neuměla vůbec ocenit. Ale nakonec jsem si uvědomila, že to nejlepší, co mě a kohokoliv jiného může potkat, je autenticita. Možná právě kvůli tomu, že jsem nikdy nebyla a nebudu dokonalá, všichni ti lidé věděli, že jsem taky jenom smrtelník, který má spoustu chyb.“
O tom, co všechno neumí:
Šampaňské neumím otevřít (jak předvedla na pódiu na MS v Hochfilzenu 2017). A vařím hrozně. Vaření je katastrofa dodnes, nepřála bych vám ta moje jídla jíst. Ale zase si z toho umím udělat srandu. U nás vaří Miloš (přítel), je v tom profík. Já se jen snažím. Třeba včera jsme se odhodlala, že upeču bábovku. A výsledek? Rozdělila se mi na asi 18 kousků, než jsem ji vyklopila z formy. Asi dlouho nic dalšího péct nebudu. Naštěstí celou akci zachránila naše malá Izabelka, která ty kousky po mně začala házet, a bylo to hrozně zábavné. Takže i ta rozpadlá bábovka nakonec členy mé rodiny potěšila.“