Čistá stojka, radost, sebevědomí. Teď si přeju závod číslo 200, říká Charvátová

Posedmé v kariéře jste měla v pohárovém sprintu na kontě jen jednu chybu na střelnici.
A jsem za to ráda. Jen ty brány dvou nul mi stále zůstávají zapovězené.

Jaký to byl pocitově závod?
Moc příjemný ne.

Proč?
Protože sníh byl docela pomalý. Podle televizních kamer to muselo televiznímu divákovi připadat, že sníh je tu skvělý, ale ve skutečnosti byl tupý a moc dobře se po něm nejelo. Takže hned po startu mi připadalo, že se budu na lyžích strašně trápit. Ale prostě to chtělo jet, co to dá. Jediné, co mě trochu mrzí, je poslední sjezd, kde jsem nechala šest sekund, to mi připadá až zbytečně moc.

Drama stoupá. Vittozziová ovládla sprint, Voborníková těsně za desítkou

Každopádně udržet tempo v tak vysoké nadmořské výšce není jednoduché.
Není, ani si tu nikde moc neodpočinete. A co tu oproti minulému svěťáku změnili, je příjezd na střelnici, který je docela těžký, protože minutu a půl před střelnicí máte stoupání. Myslela jsem si proto, že střelby tady budou s horšími výsledky než v Soldier Hollow. Docela mě překvapilo, jak se nakonec celkově střílelo dost dobře.

Lucie Charvátová během sprintu v Canmore.

Což platilo i pro vás. Po dvou trestných okruzích ve štafetě v Soldier Hollow je pro vás takový výsledek i jakýmsi pohlazením na duši? Opět jste si potvrdila, že stojku umíte.
Jenže pak právě vypadá strašně blbě, že mi nejde hlavně v těch štafetách. Jinak mám celou sezonu pocit z mé stojky docela dobrý. Také po příjezdu do Canmore jsem s ní neměla na tréninku žádný problém a dnes jsem se o tom znovu přesvědčila, což mi dodává sebevědomí. Ale rozhodně mě moc mrzí, že v té štafetě nefunguje. Nechápu to.

Pocit zodpovědnosti?
No jo no. Je to prostě pro mě ve štafetě vždycky psychicky těžší. Ale za těch deset let by tomu tak být nemělo.

Jak se vám celkově v Canmore líbí? Kulisy s vysokými horskými masivy v pozadí jsou nádherné.
Je tu krásné. Já jsem milovník hor a jakmile na mě dýchne příjemná atmosféra a vidím zasněžené vrcholky hor, sluníčko a modré nebe, hned se cítím v o dost lepším rozpoložení. Jsem tu už počtvrté a na Canmore mám opravdu dobré vzpomínky, tedy pokud pominu zkrat, že jsem tu kdysi při jedné položce vystřelila šestkrát. Opravdu tady ráda závodím, i když jsme ve vyšší nadmořské výšce. A pokud se někde cítím dobře, také výsledky mohou být lepší.

Doléhá i na vás konec sezony? Cítíte kolem sebe, že už toho spousta závodnic má plné zuby?
Jasně, je to vidět, každý už je víc vyčerpaný. Poslední dva týdny bydlíme všichni na jednom místě, chodíme do stejné jídelny, tím víc si všímám, že ne všichni ještě mají síly na poslední závody.

Vy zjevně ano. Do elitní třicítky jste se vešla ve všech třech individuálních amerických závodech.
Jo, myslím, že ty síly pořád mám. Vždycky mi přijde, že sezona uteče hrozně rychle a na jejím konci mě pak pokaždé mrzí, že některé závody se mi v ní nepovedly. Ale je příjemné, když si můžete říci, že zimu uzavíráte takovými výkony, jaké jste si představovali, a nemusíte až tak smutnit.

Máte navíc rozehraný i postup do nedělního finálového hromadného závodu, po sprintu jste čtvrtá mezi závodnicemi, které nepatří do elitní pětadvacítky Světového poháru – a pět s nejvyššími bodovými zisky v Canmore se kvalifikuje do nedělního klání. Takže sobotní stíhačka bude i o útoku na tento cíl?
Bude o tom, abych se z té šance úplně nevystresovala a nemyslela na ni. Hrozně ráda bych v masáku startovala. I proto, že by šlo o můj jubilejní 200. start ve svěťáku. Bylo by pěkné zakončit sezonu takovým hezkým číslem. Takže buď odjedu můj 200. závod teď, nebo až na začátku další sezony. Zatím mám postup do masáku dobře rozjetý a stíhačky se mi letos po celou sezonu docela dařily. Šance je, jen ji nesmím moc podělat.

Postup do stíhačky ve čtvrtek podruhé v řadě těsně unikl Kristýně Otcovské, která na americké půdě debutuje ve Světovém poháru. Jaké je mít v týmu po delší době novou tvář?
Já jsem byla s Týnou v podstatě celé léto, kdy jsem stejně jako ona patřila do reprezentačního béčka a jezdily jsme spolu na soustředění. Poznala jsem ji asi víc než všichni ostatní, co jsou tady, a vím třeba, že spoustu času věnuje při závodech i studiu. Tím, jak jsme na konci sezony a lidé toho mají dost, každý se teď věnuje především sám sobě a šetří silami. Nejsme proto už tak aktivní jako tým, že bychom podnikali nějaké věci společně. Proto si někdy říkám, aby si tu Týna nepřipadala až moc opuštěná a nebrala si své první zážitky ze svěťáku až moc osobně. Prostě ten konec doléhá na všechny.