Cyklista ze slovenské Detvianské Huty, třiadvacetiletý nováček v týmu hradecké stáje Elkov Kasper, byl asi zatím nejblíž ke svému premiérovému vítězství v barvách Elkovu v závodě zařazeném do kalendáře Mezinárodní cyklistické federace (UCI).
Bylo to poté, co už v prvních závodních týdnech svého působení v hradecké sestavě, kam v zimě zamířil ze slovenské Dukly Banská Bystrica, ukazoval své kvality.
V nich se účastník Letních olympijských her v Tokiu v roce 2021 hned v deseti závodech umístil v desítce nejlepších, v etapě Kolem Arden dospurtoval dokonce třetí. Navíc na nejvyšší stupínek vystoupil minulý týden v Pardubicích na tamním kritériu, které však v kalendáři UCI nefiguruje, a tudíž se v něm ani neudělují body do jejího žebříčku.
„Věřím, že se to už blíží,“ říká o ambicích pro nejbližší týdny v současnosti nejvýše postavený slovenský cyklista v současném světovém pelotonu.
Chcete dojíždět ještě výš už teď, kdy vyrážíte na dva jednorázové závody do Rakouska?
Určitě se o to budeme snažit. V obou případech jde o jednorázovky, jaké mám rád. Nejdříve se jede ve Wellsu, poté uprostřed příštího týdne Voralrberg. Oba závody mají zvlněný profil, druhý ještě o něco víc, což mi vyhovuje, takové závody mám rád, mohlo by to vyjít.
Lukáš Kubiš ještě jako jezdec Dukly Bánská Bystrica
Ve Francii jste byl dvakrát blízko. Co chybělo?
Hlavně v té etapě na Loiře opravdu málo. Závěr etapy jsme měli výborně rozjetý, kluci odvedli perfektní práci. V samotném závěru hlavně Michael Boroš, který mě odtáhl na posledním kilometru, skvělý výkon. Belgičan byl ale o kousek lepší. Ono je to těžké, závěrečné sprinty jsou dost specifická disciplína.
V ní jste hodně silný i ve svém mladém věku a hradecký Elkov Kasper na vás v tom hodně spoléhá. Po svém zimním příchodu z banskobystrické Dukly máte za sebou dva závodní měsíce v jeho dresu, jaké máte pocity?
Perfektní. Potvrdilo se, že jsem se dostal do výborného týmu s profesionálním zázemím, navíc s výborným trenérem Otou Fialou, od kterého jsem se za těch pár měsíců zhruba od listopadu, kdy jsme začali spolupracovat, hodně naučil.
Jak vůbec došlo k vašemu přechodu z banskobystrické Dukly do hradecké stáje?
První kontakt proběhl v průběhu minulé sezony a všechno se pak urychlilo po zářijovém závodě Okolo Slovenska, po kterém jsme se domluvili na ročním angažmá.
Jak jste přijímal zájem třetidivizní české stáje?
Byl jsem hned od prvního kontaktu nadšený, vždyť v minulých sezonách mezi kontinentálními týmy patřil mezi tři nejlepší vůbec. Beru tohle angažmá jako další významný krok vpřed ve své kariéře. Mohu závodit ve výborných podmínkách, pod kvalitním trenérským vedením. Věřím, že to týmu vrátím svými výsledky.
Máte pro to výborné předpoklady i proto, že se svojí rychlostí dokážete prosadit v závěrech závodů. Jaké vám vyhovují nejvíc?
Jak už jsem říkal, nejraději mám zvlněný profil, nemusí to být úplná rovina. Kopce mi totiž nevadí a pro klasické sprintery je to těžší. Když bude dojezd na čisté rovině ve velkém balíku, tam úplně nevím. Ale v menší skupině po kopcích, v nichž se klasičtí spurtéři unaví, pak ještě nejlépe třeba posledních 150 metrů mírně do kopce, tam si věřím.
Co opravdu těžké kopce? Jak se na ně jako vyhlášený cyklistický sprinter tváříte?
Nevadí mi, ale na těch dlouhých, třeba více než desetikilometrových, tam nejsilnější nebudu. Asi jsem spíše klasikář.
Přitom pocházíte z okolí Detvy, kde se kopce musí trénovat velmi dobře.
Je to pravda. Jsem z Detvianské Huty, nějakých 850 metrů nad mořem. Když jedu trénink, začínám několika kilometry z kopce a končím tak asi pěti kilometry do kopce.
Pro vrchaře ideální podmínky.
To mi často lidé také říkají. Mně ale vyhovují spíše trochu jiné závody než ty opravdu horské. Asi to je i tím, že na vrchaře nemám správné fyzické dispozice.
Jak dlouho vám trvá, než vyšlapete poslední kopec domů?
To je různé, ale nejlepší časy na těch zhruba pět kilometrů mám kolem jedenácti minut.
Kde se ve vás vzala rychlost, která vám pomáhá k úspěchům?
Myslím si, že na tom jsem dobře technicky, což mi dala horská kola.
Na nich jste prý začínal.
S cyklistikou ano, ale ve sportu jsem začínal během na lyžích, na něj u nás jsou také výborné podmínky. Jenomže pak se starší bratr začal věnovat horským kolům a já jsem po závodech začal jezdit s ním. Byla to výborná zkušenost a hodně mi to dalo i na silnici. Asi tam je základ toho, v čem jsem na ní dnes nejsilnější.
Zatím to vypadá, že na tom jsme dobře, říká trenér hradeckých cyklistů Fiala |
Váš bratr je několikanásobným mistrem Slovenska na horském kole, vy se se k bikům někdy vracíte?
Už moc ne, i když mám biky stále hodně rád a baví mě k nim při vhodné příležitosti odskočit.
Prý vám v Hradci připravilo netradiční uvítání právě horské kolo. O co šlo?
Asi dva dny před první cestou do Hradce jsem se jel projet na horském kole. Bylo krátce po sezoně, bral jsem to jako výborné zpestření. Jenomže jsem spadl a do Hradce přijel opravdu hodně pomlácený – zážitek pro všechny...
V současnosti jste ve světovém žebříčku nejvýše postaveným slovenským cyklistou a blíží se olympijské hry v Paříži. Velká motivace?
Samozřejmě velká. Slovensko má v závodě jedno místo, my o něj usilujeme tři, rozhodne se už na konci května.
Pro vás by případný start v olympijském závodě ale novinkou nebyl, před třemi lety jste jako hodně mladý závodil už v Tokiu. Jak na tuhle zkušenost vzpomínáte?
Jako na zkušenost dobře, i když to bylo takové zvláštní. Kvůli covidu se hry o rok odložily, což mi asi pomohlo, byl jsem o rok starší a zkušenější, v původním termínu bych asi neměl šanci se kvalifikovat. Navíc mi pak do Tokia pomohlo i to, že nemohli jet bratři Saganové. Peter poté, co spadl na Tour a zranil si nohu, což bylo jen pár týdnů před Tokiem. V tu chvíli jsem byl první náhradník, takže jsem byl nominován. Vlastně to ale bylo na něčí úkor.
Peter Sagan (vlevo) si z Mladé Vožice odváží osmý slovenský titul, zdraví se s ním Lukáš Kubiš.
Vzpomněl jste Petera Sagana, ohromnou postavu nejen slovenské, ale světové cyklistiky. Často vás k němu – i vzhledem k tomu, jaké tipy závodů vám vyhovují – přirovnávají. Co tomu říkáte?
Že tohle srovnání nemám moc rád. Petera si strašně vážím, světová extratřída, trojnásobný mistr světa, opravdová hvězda, která dělala cyklistiku trochu jinak než ostatní a všichni ho za to měli a mají rádi. Pro slovenskou cyklistiku toho udělal strašně moc, srovnání s ním je ale trochu moc, je jen jeden.
Vaše první sezona v hradecké stáji se rychle rozběhla, jaké pro vás budou její vrcholy?
Bude jich několik. Už v květnu přijde první: rozhodnutí, kdo pojede Slovensko reprezentovat do Paříže na olympijské hry. Pro tým to pak určitě bude na konci června společné mistrovství republiky Česka a Slovenska, pak snad na začátku srpna olympijské hry, po nich by mělo být mistrovství světa a poté i Evropy, do toho etapové závody. Například netradičně už v červnu Okolo Slovenska, určitě Czech Tour jako největší závod v Česku. Bude toho dost.
Ve vaší závodní vizitce stojí, že v roce 2022 jste absolvoval 73 závodních dnů a najezdil přes 9300 závodních kilometrů. Úctyhodné číslo, to musel být pořádný zápřah.
Vypadá to tak, ale je to trochu zkreslující. Na konci sezony jsme totiž jeli dva etapové závody spíše za odměnu. Jeden v Kamerunu a jeden na Guadeloupu. Bylo to takové příjemné zpestření. Bez nich by to bylo zhruba tolik co loni, kdy jsem závodil něco přes padesát dnů.