Hned při své obnovené premiéře pomohl Tatranu k první výhře v sezoně, když dvěma zásahy přispěl k porážce Lovosic 28:27. „Chci zkusit klukům nějak pomoct a zvrátit nepříznivý vývoj celé sezony,“ říká 30letý hráč.
Pohlmannův příběh v roce 2015 dráždil sportovní veřejnost. Tenkrát byl po utkání ve Zlíně poprvé v životě vylosován na dopingovou kontrolu, jenže spěchal domů, kde měl domluvenou brigádu, nejvyšší házenkářská soutěž v Česku totiž není profesionální. Do protokolu popravdě napsal, že užívá lék na alergii, a pak se dlouho snažil odevzdat dostatečně hustý vzorek moči.
Když se mu to ani po čtyřech hodinách a šesti dávkách nepodařilo, roztrhal protokol o kontrole a ve vzteku odešel. Verdikt zněl dva roky zákazu činnosti v házené a změnit to nedokázal ani právník Jan Šťovíček, který pomohl očistit cyklistu Romana Kreuzigera, ani odvolání k Rozhodčí komisi Českého olympijského výboru.
Házená pro radost a žízeň
Po dvou letech začal Pohlmann hrát třetí nejvyšší soutěž za Uničov a to mu dlouho stačilo. „Když jsem dostal dvouletý trest, věnoval jsem se zaměstnání, protože jsem získal možnost pracovat v zajímavé a krásné práci. A po skončení trestu jsem to bral tak, že házená už bude jen pro radost a žízeň,“ přiznává.
Ačkoliv litovelský Tatran potřeboval hráče, trvalo ještě další dva roky, než hlavy vychladly. Klíčovou roli v tom měl současný trenér Ivo Vávra, který před rokem a půl přišel z cizího prostředí a nezatížený minulostí.
„S Pepou jsme si sedli a popovídali si, pak jsme si sedli s týmem a nějakým způsobem jsme si to vyříkali. Tím je pro mě vše uzavřené. Každý člověk v životě udělá chybu a druhou šanci si zaslouží. Pokud bude chtít a bude připravený, určitě nám pomůže,“ nepochybuje Ivo Vávra.
„Čtyři roky uplynuly a některé věci se urovnaly. Hlavy vychladly,“ dodává smířlivě Pohlmann. Dřív patřil jako levoruká spojka k důležitým střelcům týmu, sám s návratem do extraligy už ani nepočítal. „Jenže v půli sezony přišla nabídka z Litovle a ještě jednoho extraligového klubu na Moravě. Pak byla Litovel jasná volba,“ říká odchovanec Tatranu.
Čtyři roky přestávky od vrcholové házené však nejde dohnat několika tréninky. „Já ale také nejsem žádný spasitel. Jen to na spojkách momentálně vázlo, tak jsme se s trenérem domluvili, že to zkusím a uvidíme,“ vysvětluje Pohlmann.
Hned v prvním zápase se proti Lovosicím dvakrát trefil a začal se rozpomínat, jak se hraje v hale na Vítězné ulici. „Házená je pořád stejná. Ale je to něco jiného doma před plným domem než někde ve druhé lize. Také zápasové zatížení a herní tempo je v extralize úplně jiné. Cítím fyzický deficit, na kondici teď musím zapracovat,“ uvědomuje si.
Žádná sranda, je to na krev
I když svou budoucnost už vidí víc v práci než na hřišti, přesto se rozhodl pokusit se o návrat na elitní úroveň. Místo hry pro radost a žízeň to znamená čtyři pět tréninků týdně a o víkendech zápasy. „Žádná sranda, je to na krev. Něco dělat jen napůl nemá smysl. Když boj, tak pořádný. Pokud budu zdravý, tak do dvou měsíců nebo do měsíce by mohla jít fyzička pomalu nahoru,“ přemítá Pohlmann.
A nevzdává ani boj o záchranu v extralize, byť mají se spoluhráči první dva body. „Zbývá sedm kol a los je docela složitý. Ale když budeme vycházet ze rčení ‚Můj dům, můj hrad‘ a podaří se nám vyhrát všechna domácí utkání, nemusí být situace do nástavby bezvýchodná,“ věří.
Na události po dávném utkání ve Zlíně a všem, co po něm následovalo, už dnes vzpomíná vyrovnaně. „Asi jsem přišel o ty nejlepší sportovní roky. Na druhou stranu to byla obrovská zkušenost po osobní, lidské stránce. Byly negativní ohlasy, z druhé strany jsem cítil od některých lidí podporu, protože to byla složitá a nepřehledná situace. Všechna jednání s Českým svazem házené nebo Českým olympijským výborem byla dobrá životní zkušenost. A to se týká i následných reakcí,“ přiznává.