Švédský Falun, rok 1974. Českoslovenští reprezentanti v klasickém lyžování si ze světového šampionátu přivezli hned čtyři medaile. Jedním ze strůjců tohoto úspěchu byl průkopník moderních metod v přípravě běžců na lyžích Jaroslav Honců.
„Byla to paráda. A velký zážitek jsem měl i mimo závody, několikrát jsem si tam totiž společně zalyžoval se švédským králem Gustavem,“ vzpomíná legendární trenér. K životnímu jubileu mu do bedřichovského hotelu Jelínek přišli pogratulovat další účastníci veleúspěšného světového šampionátu z roku 1974. „Ale jako pětaosmdesátiletý dědek si rozhodně nepřipadám,“ směje se Honců, jehož svěřenci závodili i na mnoha olympiádách.
Postavíte se i dnes na běžky?
Už ne. Naposledy jsem byl před několika lety. Mohl bych jezdit i dnes, ale ta masovost v Jizerských horách se mi nelíbí, lidi se k sobě nechovají hezky. Když jsem v roce 1953 na Bedřichově vyhrál krajský přebor v běhu na lyžích, vběhli jsme do lesa a nepotkali jsme ani živáčka. Teď to tady je jako na Václaváku.
Jak tedy dnes trávíte čas?
Mám v Liberci velikánský dům, velkou zahradu, manželku. Donedávna jsem měl i pejska, ale ten mi zemřel. Chodím na procházky a baví mě práce v lese se dřevem.
Kácíte stromy?
Dřív ano, ale teď už mi to manželka zakázala. Hlavně mě baví veškerý sport, ať už letní, nebo zimní. Ale už jen pasivně.
Na svůj věk nevypadáte. Považujete běh na lyžích za jeden z nejzdravějších sportů?
Jednoznačně. Normální běh, běh na lyžích, plavání a gymnastika. To jsou základní sporty, ze kterých musíte vycházet i v jiných sportech, když chcete být úspěšní.
Když se řekne Falun 1974, co se vám osobně vybaví?
Bylo to nejúspěšnější mistrovství světa pro klasické lyžařské disciplíny v Československu. Byl jsem tam tehdy jako trenér mužské běžecké reprezentace.
Vidět Čechy na stupních vítězů bylo asi příjemné...
Byla to paráda. Prožili jsme i nejúspěšnější víkend. V sobotu dvě medaile, v neděli třetí. A velký zážitek jsem měl i mimo závody. Několikrát jsem si tam totiž společně zalyžoval se švédským králem Gustavem.
Tenkrát se přecházelo z dřevěných lyží na umělé. Jak velká to byla revoluce?
Asi pozitivnější než ta velká říjnová... Byla to absolutní změna. Řeknu vám příklad. Když se na Vasově běhu závodilo na dřevěných lyžích, tak tam potom posbírali až deset kontejnerů zlomených lyží. Pak přišly plastové, a už se to nedělo. I když na začátku s tím byly taky problémy. Třeba Švédové při štafetě vytrhli 50 metrů po startu vázání, protože ho neuměli namontovat a montovali ho jako do dřeva.
Ve Falunu váš svěřenec Stanislav Henych vybojoval stříbro na padesátikilometrové trati. Bylo to překvapení?
Nebylo. On dva dny předtím zajel nejrychlejší čas ve štafetě. Rok před mistrovstvím světa ve Falunu prohlásil, že tam získá medaili. Padesátku jel poprvé v životě a pak řekl: Když jsem to slíbil, tak jsem to musel splnit.
Ve své době jste byl průkopníkem moderních tréninkových metod. Jaké novinky jste zavedl?
Těch novinek bylo moc. Hledali jsme inspiraci po celém světě a měl jsem štěstí, že jsem měl kamarády trenéry ze Švédska, Finska nebo Norska. Tehdy to bylo jiné než teď. Dneska jsou v tom velké peníze, všichni si konkurují a navzájem si nepřejí. Tenkrát jsme všichni drželi spolu.
Sledoval jste nedávné mistrovství světa v biatlonu v Novém Městě?
No samozřejmě, vždyť já jsem biatlon taky aktivně dělal. Ale velkorážný, ne ten malorážný. Stříleli jsme s ruskými odstřelovačkami a kdo to neuměl pořádně, měl rozbitou čelist.
Co říkáte na boom biatlonu u nás a na poslední výsledky, které už tak zářivé nejsou?
Jsem z toho smutný. Biatlon u nás podle mě nešel správnou cestou. Všude je biatlon navázaný na klasické lyžování, na běhy, a spolupracují dohromady, kdežto u nás to roztrhli a teď v tom běhu vypadají špatně.