Dva čeští samurajové pospolu. „Mám správného nástupce,“ poví Soukup a začne vyprávět historky z prudérního Japonska. „V roce 2001 jsem odjel do Japonska učit se u jejich mistra. Každý den jsem házel lopatou a přebíral se ve zbytcích jídla, z kterých pak bylo krmení pro krávy. Po práci jsem jezdil autem hodinu a půl tam a zpátky na tréninky. Několikrát jsem to chtěl vzdát,“ spustí.
Proč právě Japonsko?
V Česku se neučilo plnokontaktní karate, takzvané kjokušin karate, tak jsem odjel přes celý svět do Kagošimy na jižním ostrově Kjúšú. Jeden obchodník tam měl českou vesnici, kde prodával české sklo nebo hračky. Žilo tam i pár Čechů, mimo jiné moje současná žena Jana. Měl jsem začít pracovat v restauraci, jenže bylo plno, tak mi řekli: Seš silnej, budeš pracovat u zvířat.
Japonce nezajímá, že tě něco bolí. Dej najevo bolest a schválně ti do toho místa kopnou. Je to tvůj problém. Buď to vzdej a vrať se domů, nebo makej, padej na hubu, ale zdokonalíš se.