Nový sovětský vůdce Chruščov, známý také pod přívlastky raketový a kukuřičný, zadal v polovině padesátých let svým atomovým vědcům úkol vyvinout jadernou zbraň, jakou do té doby svět neviděl. Vývoj pumy probíhal pod krycím názvem Ivan (Váňa). Ve finále nesla typové označení AN602, známější je však pod jménem Car bomba, které jí dali Američané a dnes se běžně používá (to jméno) i v Rusku. Jméno Car bomba musíme chápat v souvislosti se starými ruskými „mega příspěvky“, také bez dalšího využití, jako Car puška (Car dělo) nebo Car tank.
První sovětské termojaderné, jiným slovem vodíkové, bomby tehdy zaváděné do výzbroje měly sílu v podstatě o dva řády nižší, než s jakou se počítalo při vývoji Car bomby. Ta měla dosáhnout ekvivalentu 100 Mt TNT. Síla vodíkových bomb je právě daná termojadernou fúzí (slučování atomových jader). To je něco zcela jiného než původní „obyčejné“ atomové bomby, kde se naopak jádra rozbíjejí a které se v síle nemohou termojaderným zdaleka rovnat.
Šílených vypočtených 100 Mt TNT pro připravovanou Car bombu nebylo dáno pouze její rozměrovou, přesněji materiálovou mohutností, ale hlavice měla být třístupňová, tedy s „uranovým obalem“ jako třetím stupněm. Jinak termojaderná hlavice je standardně dvoustupňová, přičemž první stupeň klasickým atomovým výbuchem „zažehne“ hlavní termojadernou fúzi stupně druhého.
Vrtulník Mi-4 v rajónu, nad kterým nedlouho předtím explodovala Car bomba. Díky malému radiaktivnímu zamoření nemuseli Sověti s návštěvou místa otálet.
Ale sovětští tvůrci zbraně se takové strašlivé síly zalekli. Výbuch nad testovací oblastí v souostroví Nová země by mohl rozbíjet okna až ve dva tisíce kilometrů vzdálené Moskvě a ještě většího strašáka samozřejmě představoval radioaktivní spad. Proto místo třetího uranového stupně obalili hlavici olovem. Tím se jednak snížila síla pumy na polovinu, tedy na 50 Mt TNT, ale také se redukovalo jaderné zamoření na zanedbatelný zlomek z původně hrozícího.
S vyčíslením síly výbuchu se pojí jedna zajímavost. Když došlo na věc, Američané test Car bomby monitorovali z upraveného letounu KC-135A osazeného speciálními měřicími a sledovacími aparaturami. A monitorovali to důkladně, nebyli moc daleko , vždyť letoun se jim na základnu vrátil s opáleným povrchem.
Na základě svých analýz Američané vypočítali sílu výbuchu na 58 Mt TNT a tuto hodnotu potom prezentovala média napříč světem. Za svou ji vzala i sovětské strana, což je pochopitelné a logické. Větší číslo zkrátka budí větší respekt. Dnes se však v ruských zdrojích běžně uvádí síla 50 Mt TNT, která se s velkou pravděpodobností více blíží realitě. A jen pro porovnání, druhý nejsilnější termojaderný test na Zemi, americký Castle Bravo provedený v roce 1954 na tichomořském atolu Bikini, dosáhl síly 15 Mt TNT.
Termojaderná Car bomba o síle 50 Mt TNT
Cesta k Car bombě a jejímu nosiči
Od samotného zadání k finálnímu výbuchu vedla časově dlouhá cesta. V podstatě to byl sled více projektů za sebou, u nichž se zvyšovala i „ničivá kapacita“ bomby až na v roce 1960 konečně plánovaných 100 Mt TNT (od kterých se, jak už víme, upustilo).
Ještě než se začala bomba vůbec vyrábět, absolvoval Chruščov v roce 1959 již legendární návštěvu Spojených států. Tam pojal k americkému viceprezidentu Nixonovi od první chvíle takovou náklonnost, že mu neváhal sdělit i ty nejstrašnější věci. K Nixonovi se naklonil a důvěrně mu sdělil, že Američanům ukáže Kuzkinovu matku. Ono to na první pohled vypadá dost divoce, ale nejedná se o nic jiného než o ekvivalent českého: „ukázat někomu, zač je toho loket.“
Ale v té době došlo ke zlepšení vztahů mezi Východem a Západem, proto byl projekt Car bomby vlastně už před zmiňovanou návštěvou zastaven. Nic však netrvá věčně, vztahy ochladly a v roce 1960 se cesta k Car bombě opět otevřela. Zatímco předtím na projektech pracovali v jaderném centru NII-1011 (vědecko-výzkumný institut 1011) v Čeljabinsku, teď na jejich práci navázali v KB-11 (Konstrukční kancelář číslo 11) v Sarově (město nese jméno Sarov až od roku 1995, do té doby se pro něj postupně používalo několik tajných kódových jmen a vyhýbalo se mapám).
Paralelně s bombou se připravoval i její nosič. „Náklad“ měl hmotnost 27 tun, délku 8 metrů a největší průměr 2,1 metru. Jedinou možnou volbou byl turbovrtulový bombardér Tupolev Tu-95, který se musel pro dané použití patřičně upravit. Konverzi se u Tupoleva podrobil jeden ze sériových strojů z výzbroje sovětského letectva. Konvertovaný speciál dostal označení Tu-95V.
Pumovnice musela být upravena a kvůli jejímu prodloužení byla radikálně dotčena i přilehlá část palivového systému (došlo k redukci palivových nádrží). Přesto se monstrózní bomba „vezla“ v polozapuštěné poloze a upravené pumovnice tedy neměla dveře. Stěžejním zařízením se stal speciální těžkotonážní závěsník, přičemž jeho tři elektromechanické zámky se musely pro odhoz bomby otevřít současně, aby nedošlo k poškození draku letadla.
Speciální adaptovaný bombardér Tu-95V, který byl určen pro test Car bomby, dostal bílou barvu i na vrtulové listy. Bílá barva na jaderném bombardéru má výrazně snížit dávku drakem pohlceného tepelného záření z jaderného výbuchu.
Výbuch
V pondělí 30. října 1961 se z letecké základny Olenja na poloostrově Kola vznesl speciální atomový nosič Tu-95V se zavěšenou termojadernou Car bombou. Letoun s devítičlennou osádkou a jednou pumou, která neměla na světě sobě rovnou, zamířil k arktickému souostroví Nová země. Jako doprovodný monitorovací stroj letěl upravený proudový bombardér Tupolev Tu-16.
V cílové oblasti došlo ve výšce 10,5 kilometru k odhozu Car bomby. Ta měla brzdicí padák, aby zpomaleným pádem poskytla bombardéru dostatek času dostat se do bezpečné vzdálenosti od epicentra výbuchu. Žádná maličkost, brzdící padákový systém měl hmotnost 800 kilogramů.
Car bomba byla svržena z letounu Tu-95V, její brzdící padák se začíná rozevírat.
Puma padala k zemi, a když dosáhla nadmořské výšky 4 200 metrů, nad poloostrovem Suchý nos, explodovala. Stalo se tak po 188 sekundách pádu. Bylo jedenáct hodin a třicet dva minut moskevského času.
Obrovská ohnivá koule, ve kterou se puma proměnila, měla průměr odhadem osm kilometrů. Atomový hřib vyrostl do výšky 67 kilometrů, maximální průměr hlavy se odhaduje na 95 kilometrů. Citlivé přístroje zaznamenaly, že atmosférická tlaková vlna i seismická vlna v zemské kůře oběhly Zemi třikrát.
Z vysídlené obce Severnyj, vzdálené 55 kilometrů, zmizely všechny dřevěné domy a těm kamenným minimálně střechy, komíny, dveře a okna. Ještě ve vzdálenosti 800 kilometrů praskaly okenní tabule.
Nosič Tu-95V stihl uletět asi 115 kilometrů od místa shozu, když ho dostihla rázová vlna. Pěkně to s ním zamávalo a snad tři čtvrtě hodiny s ním nebylo možné navázat radiové spojení (to byl trochu širší problém, kvůli ionizaci atmosféry byly po tu dobu problémy s radiovým signálem do vzdálenosti řádově stovek kilometrů od výbuchu).
Byla to velká demonstrace
Car bomba nebyla vhodná pro praktické použití v roli zbraně, kdy i její prostorově příliš velký ničivý potenciál musíme klasifikovat jako nepraktický. Jednalo se pouze o demonstraci síly v neustálém poměřování vojenských schopností mezi Sovětským svazem a Spojenými státy.
Největší přínos Car bomby spočíval v tom, že se mocnosti začaly dívat na jaderné nebezpečí trochu rozumněji a i díky tomu mohlo dojít k pozdějším dohodám omezujícím jaderné zkoušky (nadále byly povoleny pouze jaderné zkoušky pod zemí) a nakonec i k dohodám odzbrojujícím.
Právě jeden z hlavních tvůrců car bomby, akademik Andrej Sacharov, se po jejím testu vrhl do boje za jaderné odzbrojení. Došlo to tak daleko, že se stal disidentem. V roce 1975 získal jako první Rus Nobelovu cenu míru, kdy na jeho nominaci pro tuto cenu se zasloužil slavný ruský spisovatel Alexandr Solženicyn.