Start Voyageru 1 z mysu Canaveral 5. září 1977
Sonda Voyager 1 se na cestu vesmírem vydala 5. září 1977, což kvůli technickým a konstrukčním potížím bylo až až po její sesterské sondě Voyager 2, která se ze startovací rampy zvedla k obloze 20. srpna 1977. Původně byla součástí programu Mariner a nesla také označení Mariner 11, ale v průběhu letu se postupně v NASA kompletně přešlo k označení Voyager, protože mise se začala opravdu výrazně lišit od jiných letů programu Mariner.
Jeho cílem totiž byl průzkum Zemi blízkých planet, tedy Merkuru, Venuše a Marsu, Voyager ovšem letěl po dráze, která ho vedla zcela jinam. Sonda zamířila směrem k vnějším planetám po poměrně rychlé a přímé dráze. Díky tomu svou „mladší sestru“ velmi rychle dohnala a předehnala. Kolem planety Jupiter proletěl Voyager 1 v roce 1979, okolo Saturnu o rok později.
Cesta Voyageru 1 naší soustavou. Vyznačené jsou nejbližší průlety kolem hlavních cílů letu (5. 3.1979 kolem Jupiteru a 12. 11. 1980 kolem Saturnu). Poslední kružnice je oběžná dráha Neptunu. Na dvojrozměrném snímku není vidět, že sonda byla gravitací Saturnu nasměrovaná pryč z roviny oběhu planet.
Byl to výlet do zcela neznámých vod. Pouhý rok před startem sondy astronomové zjistili, že Urann má také prstence. A tak není divu, že sonda během své cesty udělala celou řadu skutečně revolučních objevů. Objevila například sopky na měsíci Jupiteru Io, tedy první aktivní sopky mimo Zemi. Či například skutečnost, že měsíc Saturnu Titan má atmosféru bohatou na dusík, který se podle našich odhadů velmi podobá atmosféře Země před tím, než v ní začaly první fotosyntezující organismy vyrábět kyslík.
Za rychlost ovšem sonda zaplatila jinak: zatímco Voyager 2 se díky velmi komplikované a pečlivě propočítané dráze a využívání přitažlivosti cílových planet podíval ještě k dalším dvěma velmi zajímavým tělesům (Uranu a Neptunu), Voyager 1 naproti tomu zamířil velmi přímou cestou směrem od Země. Díky tomu je dnes nejvzdálenějším lidským objektem ve vesmíru. Na konci prvního zářijového týdne byla zhruba 20,87 miliardy kilometrů od Země.
Takzvaná "rodinná fotografie" sluneční soustavy z paluby Voyageru 1. Pořízena byla v únoru 1990 a ukazuje první pohled na nitro naší soustavy zvenčí. Je složený ze 60 jednotlivých záběrů.
Byť tedy Voyager 1 letěl prázdným prostorem, sonda stále předává údaje o síle magnetického pole, hustotě a teplotě plazmatu a o kosmickém záření. To je její nejdůležitější „práce“, kterou v posledních letech prováděla. Pohybuje se totiž v oblasti - dnes už spíše za oblastí - kde se vyrovnává vliv Slunce a kosmického záření.
Tato tzv. heliosféra je extrémně důležitá. V podstatě si celou situaci můžeme představit tak, že se významná část naší soustavy (ovšem ne celá Sluneční soustava) se pohybuje v jakési ochranné bublině, kterou vytváří proud částic z našeho Slunce, tvz. sluneční vítr. „Vítr“ pokračuje nezměněnou rychlostí až do chvíle, kdy narazí na plazmu (tedy také nabité částice) vesmírného původu a magnetické pole mezihvězdného plynu. Tam, kde se střetnou, leží konec tzv. heliosféry a hranice radiačního vlivu Slunce.A místo, kde se nyní pohybuje Voyager 1.
Jak jsme psali před zhruba pěti lety, výsledky měření Voyageru byly poněkud překvapivé. Ukázalo se, že magnetické pole na hranici „bubliny“ (tj. heliosféry) bylo orientované jinak, než vědci předpokládali. Ale novější interpretace výsledků (viz tato práce z roku 2015) ukázala, že výsledky jde poměrně dobře „napasovat“ na naše představy o podobě heliosféry. Magnetická orientace Voyagerem naměřeného magnetického pole by se měla postupně srovnat do směru naměřený jinými sondami.
Snímek výbuchu na měsíci Io ze vzdálenosti zhruba půl milionu kilometrů. Erupce byla "zesílena" na počítači, aby byla dobře viditelná, ovšem barva je původní. Materiál se dostává do výšky kolem 150 kilometrů.
V měření bude Voyager pokračovat, dokud mu budou stačit zdroje energie. Elektřinu vyrábí tři radioizotopové generátory z rozpadu jader oxidu plutoničitého. Výkon těchto článků stejně jako u každého jiného radioizotopového článku postupně klesá, a tak se odpojovaly a nadále budou odpojovat i přístroje na sondě. Definitivně vypnutá tak byla například kamera sondy, která nemůže v místech, kde se sonda pohybuje, nic zajímavého zachytit.
Zhruba za deset let už nebude podle novějších údajů dostatek energie na nic jiného než na provoz sondy samotné a všechny vědecké přístroje budou muset být odpojeny.
Voyager 1 se bohužel už žádného dalšího zajímavého setkání s jiným nebeským objektem nedočká. Za zhruba 40 tisíc let mine ve vzdálenosti 1,6 světelného roku hvězdu AC+79 3888, která je v souhvězdí Žirafy.