Amoniti, či přesněji celá skupina amonoidů (Ammonoidea), jsou vyhynulí zástupci prvohorních a druhohorních hlavonožců, typičtí především charakteristicky zatočenými schránkami (ačkoli ne všichni příslušníci této skupiny je měli). Byla to značně úspěšná a rozšířená skupina měkkýšů, jejichž schránky byly na dně tehdejších moří a oceánů natolik početné a tak dobře se dochovávají ve fosilním záznamu, že je možné podle nich určovat stáří sedimentů, ve kterých se nacházejí – staly se takzvanými indexovými fosíliemi.
Název amoniti vychází právě z tvaru spirálně zatočených schránek, jež připomínají beraní rohy. Tento atribut byl připisován egyptskému bohu Ammonovi (Amunovi), proto římský přírodovědec Plinius starší pojmenoval fosilie amonitů ammonis cornua (rohy Amonovy).
Z rozsáhlé skupiny Ammonoidea se konce křídy dožili jen zástupci čeledi Ammonitidae, do níž patřil například obří druh Parapuzosia seppenradensis se schránkou o průměru kolem dvou metrů (tento druh se však zmíněné hranice nedožil). Většinou se o amonitech uvádí nepřesná informace, že zcela vyhynuli během katastrofy na konci křídy, podobně jako neptačí dinosauři, ptakoještěři, mosasauři a mnohé další skupiny tehdejších živočichů.
Ve skutečnosti však amoniti ve velmi omezené biodiverzitě (druhové rozmanitosti) přežili do počátku paleogénu, a třebaže byli katastrofou zdecimováni, ještě po další stovky tisíciletí obývali světové oceány. Jaké důvody tedy mělo jejich konečné vyhynutí a jaký byl jeho pravděpodobný průběh?
Jednou přežili, podruhé už to nezvládli
Zatímco dinosauři, a s nimi přibližně tři čtvrtiny tehdejších druhů, v době před 66 miliony let vyhynuli především z důvodu smrtící infračervené radiace a následné impaktní zimy trvající několik let, u mořských organismů mělo vymírání poněkud odlišné příčiny i průběh. Na souši zabíjela v minutách až hodinách po dopadu zejména vlna horka z vypařujících se impaktních sférulí, vracejících se po balistických křivkách do nižších vrstev atmosféry.
V následujících dnech, týdnech a měsících se pak největší příčinou vymírání stalo zničení potravních řetězců vlivem zastínění části slunečního svitu vzedmutými kvanty vyvrženého materiálu, přetavených hornin, prachu, sazí a popela. Fotosyntéza byla výrazně utlumena a v kombinaci se shořením velké části pozemské vegetace vedly tyto události k výrazné devastaci prakticky všech tehdejších ekosystémů. Dalším důsledkem pak byl rychlý propad průměrné globální teploty o několik desítek stupňů Celsia a nástup až tři roky trvající impaktní zimy. Uvolnění značného množství síry zase přineslo rozsáhlé kyselé deště, které zamořily již tak silně poničené ekosystémy a přinesly také okyselení svrchní vrstvy oceánských vod.
Po dopadu planetky klesla průměrná teplota na Zemi o 26 stupňů |
A právě na tomto místě se opět dostáváme k amonitům, kteří sice zcela nevyhynuli hned po dopadu, o jejichž konečném osudu však bylo přesto touto událostí rozhodnuto. Tito nápadní a dosud úspěšní hlavonožci totiž nedokázali dlouhodobě snést ztížení životních podmínek, které způsobila srážka Země s „chicxulubskou“ planetkou.
Amoniti přitom už měli jednou namále, a to při předchozím hromadném vymírání na přelomu triasu a jury (před 201 miliony let). Tehdy vyhynula značná část jejich druhové rozmanitosti, přesto se však dokázali udržet a v průběhu jury a křídy se znovu stali velmi početnými zástupci mořské invertebrátní fauny.
Na konci křídy však byla situace jiná. S výjimkou skupin Nautiloidea (jejímiž současnými zástupci jsou loděnky) a Coleoidea (kam patří současné chobotnice, olihně a sépie) vyhynuli na přelomu křídy a paleocénu všichni tehdejší hlavonožci. Kromě amonoidů se to týká také jejich příbuzných belemnoidů, známých z fosilního záznamu rovněž již z období prvohorního devonu.
Reprodukční strategie už nefungovala
Dlouho se předpokládalo, že amoniti se úplného konce křídy ani nedožili, stejně jako v případě neptačích dinosaurů, ale pozdější nálezy doložily, že zástupci této skupiny byli nepochybně přítomni i v době dopadu planetky do oblasti současného Mexického zálivu. Jejich biodiverzita už sice nebyla tak velká jako o několik milionů let dřív, stále se však jednalo o poměrně hojně rozšířené mořské živočichy.
Dnes už také bezpečně víme, že amonitům se podařilo i něco významnějšího – po dobu asi 200 až 500 tisíc let přežili do nejstaršího paleogénu (také třetihor nebo kenozoika, chcete-li). Víme to díky fosiliím s jistotou datovaným do nejstarší části paleocénu, objevených na území Dánska (útes Stevns Klint), Nizozemska, Spojených států amerických a potenciálně i Turkmenistánu. V průběhu geologického věku dan (66 až 61,6 milionu let před naším letopočtem) možná stále přežívalo pět nebo víc rodů amonitů.
V Dánsku jsou to druhy Baculites vertebralis a Hoploscaphites constrictus, v USA rody Discoscaphites a Eubaculites, potenciálně pak i Pachydiscus a Sphenodiscus a v Turkmenistánu poddruh Hoploscaphites constrictus johnjagti. Ve většině případů se sice jedná o pochybné nálezy, přežití amonitů do raného kenozoika je však prakticky jisté. Proč tedy tito bezobratlí tvorové nakonec vyhynuli úplně?
Je pravdou, že počty a druhová rozmanitost této skupiny se ke konci křídy poněkud snižovaly. Fyzikální účinky dopadu pak samozřejmě zlikvidovaly velkou část populací amonitů v oblasti Protokaribiku i v dalších mořích a oceánech, a to například i vlivem extrémně silných dlouhotrvajících zemětřesení a gigantické megatsunami, valící se od epicentra dopadu do všech směrů. Konečný osud amonitů však zpečetily až dlouhodobé globální ekologické následky této události. Osudnou úlohu přitom mohla hrát reprodukční strategie amonoidů, lišící se od té, kterou nacházíme u nautiloidů.
Amoniti pravděpodobně produkovali velké množství potomstva až ke konci životního cyklu a jejich larvy žily v malé hloubce jako součást planktonu. Právě tato skupina mořských organismů, závislá do značné míry na fotosyntéze, byla přitom po dopadu planetky zasažena nejvíc. Naproti tomu nautiloidi produkovali vajíčka víckrát v průběhu života a jejich larvy žily ve větších hloubkách nebo přímo u dna, kde byly efekty dopadu výrazně slabší. Fosilní záznam ostatně také ukazuje, že brzy po katastrofě se nautiloidi začali rychle vyvíjet do různých tvarů a velikostí a postupně tak ekologicky nahrazovali vymírající amonity.
Nouze mohla přimět amoniti jíst vlastní larvy
Další okolností, která mohla amonitům významně ztížit přežití, byla skutečnost, že mnozí z nich patřili mezi takzvané filtrátory. Pravděpodobně tak byli podstatně citlivější na rychlé obměny mořské bioty a na klimatické změny. Silné narušení potravního řetězce založeného na mořském planktonu pro ně nepochybně představovalo těžkou ránu.
Ve hře však mohl být ještě jeden zásadní faktor. Amoniti si v době po dopadu planetky vedli znatelně hůř než nautiloidi, kteří byli jejich největšími potravními konkurenty. Někteří paleontologové se dokonce domnívají, že v tomto krizovém období mohli amoniti pojídat vlastní larvy, které byly součástí jejich hlavní planktonní potravy. Když pak ještě uvážíme, že po dopadu bylo ohromné množství uhlíku uvolněno do atmosféry a následně absorbováno oceány, zjistíme nemilosrdnou pravdu – vedlejší okolností této události je pokles pH oceánských vod a tedy její acidifikace (okyselení).
Co se stalo během jedné z nejvýznamnějších událostí ve vývoji života |
Všechny vodní organismy, které si tehdy budovaly vápenitou schránku (amoniti, belemniti, mlži rudisti a další), se najednou ocitly v nepřátelském prostředí, které bránilo jejich zdravému vývoji. Schránky larev i dospělců byly ze své povrchové strany pomalu narušovány a rozežírány samotnou vodou a zejména nedospělé exempláře amonitů tak nemohly správně růst a vyvíjet se.
Jen málo larev se nejspíš dokázalo dožít dospělého reprodukčního věku, a to ještě jen v případě, že nebyly předtím pozřeny predátory či pojídači planktonu. Jejich schránky nakonec mohly mít množství patologických otvorů či být jinak deformované a z dřívějších zdatných dravců tak byli náhle jen neefektivní predátoři, obtížně hledající potravu.
Těžko říct, který ze zmíněných faktorů hrál při vyhynutí amonitů hlavní roli, je však pravděpodobné, že jejich kombinace může vyhynutí této významné skupiny pravěkých hlavonožců poměrně uspokojivě vysvětlit. Amoniti sice v malém počtu a druhové rozmanitosti přežili okamžité důsledky srážky Země s planetkou na konci křídy, ocitli se však v nepřátelském novém světě, kterému už se nedokázali a ani nemohli dostatečně rychle přizpůsobit.
Text vznikl pro DinosarusBlog Vladimíra Sochy a před vydáním byl redakčně upraven. Originál naleznete zde.