Před dvěma roky jste 1. března do epidemie covidu-19 spadli rovnýma nohama, na vašem oddělení jsme měli prvního nakaženého v zemi. Nikdo přesně nevěděl, jak postupovat... Jak se za ty dva roky změnila léčba i léky?
Za 24 měsíců jsme se toho o covidu naučili strašně moc. Máme rychlou diagnostiku, kvalitní antigenní nebo PCR testy s výsledkem do hodiny. Z řady laboratorních a rentgenových vyšetření velmi dobře posoudíme, jaký je stav pacienta, jak moc je nemocný a jaký postup je pro něj nejvhodnější. U samotné léčby jsou jasně dané protokoly, které mají lékaři perfektně zvládnuté. Základním lékem je u covidu stále kyslík, který pacientovi poskytujeme podle potřeby obyčejnou hadičkou, speciálním vysokoprůtokovým přístrojem nebo dokonalým ventilátorem.
Životy zachraňuje dexamethason, remdesivir a léky na ředění krve. U hospitalizovaných je používáme naprosto běžně a snižujeme tak riziko úmrtí o desítky procent, prognóza u pacientů s covidem se zásadně zlepšila. Změnilo se i ambulantní léčení pacientů, kteří stonají doma. Tam jsme dřív neměli nic kromě paralenu a léků na kašel. Velký pokrok představovaly monoklonální protilátky, které snižovaly potřebu hospitalizace u rizikových pacientů. S omikronem jejich úlohu převzaly protivirové léky – molnupiravir a remdesivir. Také díky pokroku medicíny se můžeme vracet k normálnímu životu a dívat se do budoucna s optimismem.
Lékaři se sice ještě dva až tři týdny budou intenzivně věnovat covidovým pacientům, ale už dochází k rozvolňování. Kdy si budeme skutečně doopravdy moci po koronaviru vydechnout?
I my ve zdravotnictví se těšíme na přechod k normálnímu životu. Chtěli bychom se věnovat naplno necovidovým pacientům a dohnat všechnu zdravotní péči – vyšetření, zákroky, operace, jež jsme museli kvůli covidu odkládat. Zásadní je konec karantén – od 19. února již není nikdo zavírán doma po kontaktu s nakaženou osobou. To je po dvou letech pandemie asi největší revoluce, která usnadní život jednotlivcům, zaměstnavatelům i školám. Jsou odbourávána i další omezující opatření. Je konec certifikátů, potřebovat je budeme jen při cestách do zahraničí. Ve dvou etapách končí omezení hromadných akcí a od 1. března se vracíme k normálu s výjimkou nošení respirátorů.
Lze ale očekávat, že v půlce března je nebudeme potřebovat třeba při nákupech. V dubnu by se mohly odložit i v hromadné dopravě a při hromadných akcích. Nejdéle je epidemiologové požadují zachovat ve zdravotnických a sociálních zařízeních – tam si volně vydechneme nejspíše v květnu. Zrušení omezujících nařízení ale neznamená, že bychom měli přestat používat zdravý rozum. Koronaviru je mezi lidmi stále mnoho, a proto se vyplatí ještě pár týdnů dodržovat odstupy a vyhýbat se místům s velkým nahromaděním osob. Dvojnásob to platí pro seniory a neočkované.
Covid na Ústecku
|
Už nyní některá opatření neplatí, Nejvyšší správní soud třeba zrušil začátkem února povinnost prokazovat se certifikátem o očkování či o prodělané nemoci v restauracích, ve službách, na kulturních a sportovních akcích. Proč ani po dvou letech od počátku pandemie není v Česku tak jednoduché vydávat nařízení, opatření a omezení jako třeba v Německu, kde se vše vcelku bezproblémově řídí doporučeními Institutu Roberta Kocha, tedy spolkového ústavu pro kontrolu a prevenci nemocí?
To není věc odborná, ale právnická. Řečeno s klasikem, zdvihal jsem obočí, když soud rozhodl svým usnesením, „že v Česku pandemie končí“, byť k tomu neměl žádnou odbornou kvalifikaci. To nemá v zahraničí obdoby. Respektuji, že soud hodnotí soulad se zákonem a právní stránku věci. Ale k odborným otázkám si soudy vždy zvaly znalce z příslušného oboru a žádaly o stanovisko odborné autority. Protože – při vší úctě – k posouzení ochranné hladiny protilátek či významu respirátorů v různých situacích soudce vzdělání nemá. Když pominu právní stránku, určitě nám v Česku chyběla vědecká instituce s autoritou, kterou by respektovali politici i veřejnost. Zato jsme vždy měli spoustu pseudoodborníků, kteří dostávali prostor ve sdělovacích prostředcích a šířili extrémní stanoviska. Na jedné straně to byli zpochybňovači covidu a odmítači očkování, na druhé straně šiřitelé katastrofických scénářů požadující nekonečné restrikce a uzávěry. Důsledkem jsou vyhrocené názory a nepřátelské postoje ve společnosti, která je velmi rozpolcená. Doufejme, že si přes léto všichni od covidu odpočinou a vášně vychladnou. Na podzim nějaká covidová vlna nejspíše ale přijde a stát by se na ni měl připravit.
Koronavirus stále mutuje, neobáváte se nových mutací, které mohou být mírnější, ale i horší, než jsme zažili?
Čím více se virus množí a čím více je nakažených, tím častěji k mutacím dochází. To je přirozený proces, některé mutace poskytují viru výhodu, jiné mu život a množení komplikují. Výhodou je, že omikron je vysoce nakažlivý, že to nováčci a jeho budoucí konkurenti budou mít velmi těžké. Uvidíme, jak se viry poperou a kdo území ovládne.
Jak se podle vás bude vyvíjet ochrana proti covidu u nás a ve světě? Bude to jako s chřipkou, kdy se jednou za rok zájemci nechají naočkovat?
Stále tvrdíme, že jediným rozumným řešením pandemie je očkování. Můžeme sice doufat, že koronaviry samy zmizí nebo významně oslabí do podoby běžné respirační infekce, ale pravděpodobně budou i v dalších měsících a letech představovat nebezpečí pro rizikové skupiny obyvatel. Stále budou někteří lidé s covidem stonat těžce a mohou končit na jednotkách intenzivní péče či umírat. Stejně jako všichni ostatní se těšíme na rozvolnění a normální život. Ale mrzí nás, že s odbouráním certifikátů nabyli někteří lidé dojmu, že očkování bylo vlastně zbytečné a očkovací centra zejí prázdnotou. Přitom jedině díky těm skoro sedmi milionům lidí, kteří se nechali očkovat, a čtyřem milionům těch, kteří si došli také pro posilující dávku, se nezhroutily nemocnice a nezaplnily JIP.
Stále ale máme o 20 procent nižší proočkovanost než západní země, proto se v Česku na covid více umíralo a může to být nebezpečím v případě další vlny na podzim. Zvláště když se k tomu přičte nedobrý zdravotní stav a špatná životospráva mnoha našich obyvatel. V září a říjnu se musíme pokusit přesvědčit některé neočkované a zejména doplnit třetí dávky u těch, kteří je ještě z jakéhokoliv důvodu nestihli. A již nyní by mělo ministerstvo vymýšlet, jak bude potřeba očkování vysvětlovat, přesvědčovat k němu, motivovat k němu a jak zajistí jeho dostupnost.
Lidé, kteří mají všechny tři dávky očkování, budou chráněni od podzimu do příštího jara, nebo bude vhodnější čtvrté očkování?
Dobrá zpráva je, že stávající vakcíny, které byly odvozeny a vyrobeny podle původního viru z čínského Wu-chanu, stále velmi dobře fungují i na nové varianty včetně omikronu. Třetí posilující dávka snižuje dvakrát riziko nákazy, a dokonce osmkrát nižší je riziko hospitalizace či toho, že skončíte na ventilátoru. Výrobci vakcín proto nemají velkou potřebu vakcíny předělávat a vlády je k tomu nenutí, protože účinnost je stále vysoká. Výzkum a klinické zkoušky samozřejmě pokračují a některé státy začaly podávat čtvrté dávky seniorům a jiným osobám ve zvýšeném riziku. Budeme tak mít na podzim dostatek informací. V tuto chvíli se ale o čtvrté dávce v Česku neuvažuje.
Vzpomenete si na nějaký případ z vašeho oddělení, kdy jste lomil rukama a v duchu nadával pacientovi, proč se nenechal očkovat?
My s pacienty už tuto věc příliš neprobíráme. Samozřejmě registrujeme jejich povzdechy a to, že si říkají, že udělali blbost, ale sami je nijak k té debatě nevybízíme. Protože oni jsou v tu chvíli nemocní, vystresovaní a bojí se o sebe. Mají toho plné zuby i bez toho, že bychom je ještě školili a vytýkali jim nějaké životní chyby. Je nám samozřejmě líto, když vidíme stodvacetikilového muže, kterému je 70 let, má cukrovkou, vysoký tlak, je kardiak, není očkovaný a skončí na JIP. Protože v tu chvíli je to padesát na padesát a toho pacienta může covid klidně připravit o 15 let života. Ale už jsme si na to zvykli a jako profesionálové nemůžeme podléhat emocím.
Starali jste se v nemocnici také o těžké případy průběhu covidu u dětí?
Za celé dva roky jsme neléčili žádné těžce nemocné dítě s covidem, a to se k nám sváželi pacienti do 18 let věku z celého kraje. Probírali jsme to nedávno také s kolegy z Motola a shodli se, že děti byly často hospitalizované spíše z bezpečnostních důvodů, abychom je ohlídali. Opatrní musejí být lékaři zejména u malých dětí – kojenců a batolat do 2 let. V této věkové skupině jsme se starali o závažněji nemocné děti na podzim 2021, kdy se ke covidové vlně přidala epidemie RS virových nákaz. RS viry jsou běžní původci infekcí dýchacích cest s lehkým průběhem. U malinkých dětí ale mohou způsobit závažné potíže s dýcháním a onemocnění probíhá docela dramaticky. Pokud se takové děti současně nakazily koronavirem, končily na covidovém oddělení, ale za jejich potíže mohl hlavně RS virus.
Závažnou kapitolou současné pediatrie je PIMS, tedy tzv. zánětlivý multisystémový syndrom dětí. Jedná se o autoimunní reakci po covidu s vysokými horečkami, vyrážkou, bolestmi břicha, zvracením či průjmy a s postižením srdce a cév. Diagnóza musí být rychlá, dítě obvykle končí na jednotce intenzivní péče a musí dostat speciální imunologickou život zachraňující léčbu. Takových dětí bylo v českých nemocnicích hospitalizováno již několik stovek, žádné z nich díky včasné diagnostice a perfektní léčbě nezemřelo.
Jak budeme žít dál s covidem a po covidu?
Posouváme se k normálnímu životu a všichni jsme si to přáli. Ke covidu se musíme začít chovat jako k jedné z řady respiračních nákaz či chřipkových onemocnění a dělat věci správně, jako to děláme u jiných infekcí. To znamená, pokud jsme nemocní, zůstaneme doma a budeme se snažit nikoho nenakazit. Nebudeme nachlazení přecházet a chodit do práce nebo posílat děti do školy. I když není někdy snadné zajistit hlídání, tak dítě se zvýšenou teplotou, kašlem a rýmou nepatří do školky či do školy. Chápu, že je to někdy obtížné z ekonomických důvodů kvůli nízké nemocenské, to nepodceňuji.
Ale bavíme-li se o návratu k normálu, je to i o tom, že se budeme chovat zodpovědně. To, že není něco zakázáno, ještě neznamená, že to musím nutně dělat. Kdo bude chtít, může si vzít dobrovolně respirátor, pokud je v místech s velkým natlučením osob. Respirátor by měl mít také každý, kdo je nemocný – třeba při cestě k lékaři. Ostatní by měli být tolerantní a roušku nikomu nevyčítat, nezesměšňovat. Určitě bychom se měli zamyslet, jestli můžeme zlepšit svůj zdravotní stav – pár kilo zhubnout, omezit kouření, více se hýbat a podporovat při sportování děti. Samozřejmostí by měla být kvalitní a všude dostupná zdravotní péče.