Když se řekne kočka, většina z nás si vybaví kočku domácí ležící na klíně nebo pobíhající někde venku po dvoře. Jak ale žijí velké kočkovité šelmy?
I přesto, že jejich život v přírodě je naprosto odlišný od pohodlného života kočky domácí, ve spoustě situací mají domestikované kočky evolučně zachovány instinkty či sociální chování koček divokých. Příkladem může být teritorium a boj o něj. To asi většina majitelů koček domácích zná, když se venku kočky perou a vyhánějí ze svého prostoru kočku cizí. A velké kočkovité šelmy? To je pestrá směsice různého způsobu života, zejména boje o přežití a rozmnožování.
Asi nejpopulárnější velkou kočkou je lev, jediná kočkovitá šelma žijící ve skupinách. Což má jednu velkou výhodu a tou je relativní neohroženost a vyšší šance ulovit i větší kořist, na niž by si osamocená kočka netroufla. I když například lev berberský, poddruh původem ze severoafrického pohoří Atlas, žil podle historických pozorování, cestopisů a fotografií v párech. Důvodem byla nejspíš chudší nabídka potravy než na velkých savanách, a menší vzrůst kořisti, jež by při lovu nenakrmila velkou smečku. Ověřit už se to nedá, ve volné přírodě je lev berberský vyhuben a přežívá jen v zoologických zahradách.
Ostatní kočkovité šelmy žijí solitérně. Jsou to samci a samice lovící ve svých teritoriích a mezi sebou vyhledávají kontakt jen v případě říje. Zahlédnete-li ve volné přírodě malou skupinku tygrů či levhartů, je to vždy matka s mláďaty, která ještě nezačala žít samostatně.
To, že někdo jen chová tygra v kleci a ukazuje ho návštěvníkům, nemá s ochranou přírody nic společného.