Když k nim 23. března roku 1847 přijel do městečka Skullyvile irsko-americký major William Armstrong, aby k nim měl řeč na překvapivé téma, o situaci někde za oceánem, byli Čoktové už čtrnáct let po Slzavé cestě. Těžko říci, co si od svého projevu Armstrong sliboval.
Čokty úřady brutálně vyhnaly z jejich původních domovů v Mississippi, Alabamě, Louisianně a přesídlily je do dnešní Oklahomy. Žili tam hladoví, trpěli nemocemi. Byli těmi nejméně uzpůsobenými lidmi na filantropické počiny, poznamenává historička Anelise Hanson Shroutová v magazínu Journal of the Early Republic.
Právě k nim se pan major vydal promlouvat o utrpení lidí, které indiáni nikdy neviděli.
Tragédie a byznys
Co přesně jim na základě brožurky vydané Memphiským irským podpůrným fondem říkal, nevíme. Jistě však popsal děsivé kontury tíživé události, která na Irsko dopadla v roce 1845, aby ho sužovala celých sedm let, rok 1847 byl přitom nejhorší. Velký hladomor zabil milion lidí, další více než milion kvůli němu zemi opustil.
Bezprostřední příčinou tragédie byla bramborová plíseň, nepomohlo ani monokulturní pěstování. A pak tu byla anglická kolonizace, která z irského zemědělství odsávala, co mohla, bez ohledu na hladomor. Ostatně, anglická vysoká třída považovala na irské obyvatelstvo za zpustlé a příčinu hladomoru viděla v jeho morální zkáze.
Hladomor byl „božím soudem“, který má udělit Irům lekci, umenšovat její účinky se nesmí, mínilo se v Anglii. Nejprve se hladovějícím rozdávala polévka, pak se s tím přestalo, prospívala snad tělu, ovšem z duší Irů dobročinnost zlo nemýtila, mínila vláda, jak uvádí list Independent.
Hladovějící muži, ženy i děti se nahnali na veřejné práce, lámali kameny a stavěli „hladové silnice“, odnikud nikam, bez významu, jen aby se vyučili poslušnosti, kázni, pracovitosti. Dostávali šest pencí denně, to obnášelo šest brambor pro celou rodinu.
Postoj, že se irské chudině nemá pomáhat, protože to narušuje trh, zastával i Chyrles Trevelyan, který měl na starosti vládní podporu. I podle jeho mínění nebyl skutečným zlem hlad, bída, umírání, ale morální špatnost, temperament a svéhlavost, nepoddajnost irského lidu. Za jeho moralizátorským katolickým krasořečněním však nebylo náboženské blouznění, ale ideologie a ekonomický kalkul a zájmy. Pan Trevelyan byl stoupencem kapitalistického laissez-faire, nedotknutelného volného trhu. A věděl, že krize vyčistí vlastnické vztahy v irském zemědělství – přijde čas pro anglický kapitál, investice.
Mezitím v Irsku umíraly statisíce, lid plenily nemoci, záškrt, horečka, úplavice, cholera, neštovice. Koncentrace zanedbaných, hladových ve vývařovnách a chudobincích i pracovních akcích byla ideálním prostředím pro tyfus, respirační infekce, infekce vůbec. Mnozí z nich byli svědky, jak se ze země, často za ochrany vojenské policie, odváží pšenice, ječmen, kukuřice, na export.
„Všemocný seslal plíseň, ale Anglie vytvořila hladomor,“ shrnul postoj anglických horních tříd irský rebel John Mitchel. Třídy s politickou a ekonomickou mocí na utrpení irského lidu neslyšely, pokud si rovnou nepochvalovaly, že ho vyléčí z nepoddajnosti.
A onoho březnového dne roku 1847 se svědectví o irském utrpení dostalo, za skoro nekonečným oceánem, podobně zuboženým lidem jiné barvy pleti, jiné kultury, jiného vyznání.
Odpověď Bílého jelena
Cynici by jistojistě řekli, že než začneme vzdávat hold jejich lidskosti a solidaritě, bylo by dobré vědět, co přesně Čoktům pan major Armstrong napovídal. Vskutku, o jeho řeči, jistě působivé, se záznamy nedochovaly. Víme však, že se na jejím základě rozhodli indiáni, vyhnaní, oloupení, sami hladoví, oné neznámé společnosti na „druhém konci světa“, pomoci.
Čoktové vybrali 174 dolarů nebo 710 dolarů, to se podle magazínu Smithsonian neví přesně. První částka by dnes odpovídala více než 6 500 dolarům, tedy asi 150 tisícům korun, druhá by dnes představovala skoro 27 tisíc dolarů, 621 tisíc korun. Memphiský výbor je předal newyorskému ústředí, ten za ně nakoupil obilí a další potraviny a na lodích vše putovalo Atlantikem. Je to příspěvek „lesních dětí, čoktského národa“, připsali k zásilce organizátoři pomoci.
A to bylo celé. Velkorysý lidský dar čoktských indiánů hladovému Irsku pomohl, ale zmizel v dějinách. Skoro zmizel. Zůstala například zpráva v listu Arkansas Intelligencer, „chudí indiáni posílají své haléře chudým Irům“, říkala.
Počin vynikl až díky řediteli humanitární organizace Action From Ireland Donu Mullanovi. Na jedné jeho prezentaci projektu proti hladu ve světě mu čoktské gesto kdosi připomněl, vzpomněl si, že o činu kdysi něco četl, začal se pídit po detailech. A do očí ho udeřil kontext: Indiáni se rozhodli pomoci bílým Evropanům poté, co se jim od nich dostávalo takové brutality! „Navzdory tomu dovolili své lidskosti, aby převážila nad jakýmikoli předsudky, k nimž byli i oprávněni,“ říká Mullen.
Tisíce Čoktů bylo vypuzeno ze svých pozemků a skrze Slzavou cestu přesídleno. Svědkem přesunu byl evropský politický myslitel Alexis de Tocqueville. Popsal, jak se davy Čoktů, celé rodiny, staří na pokraji smrti i novorozeňata sunuly v mrazivé zimě na loď na Mississippi. Výjev, na který nikdy nezapomenu, byl si jistý.
A jen pár let po oné zkušenosti, které se jim od Evropanů dostalo, dali to málo, co měli, na pomoc jiným, chudým Evropanům, které nikdy neviděli a nikdy neuvidí.
Mullen začal o dávné indiánské pomoci mluvit, na přednáškách a v rozhlase. Čokty navštívil, poté ještě několikrát, spřátelil se s umělcem jejich komunity Bílým jelenem. Prošel obráceným směrem, Slzavou cestu. V irském Corku uctila dar socha. Obdarovaní a dárci se po více než 140 letech propojili. Smithsonian dokonce našel několik čoktských studentů na školách v Irsku.
Irové se rozhodli splatit svůj dluh i jinak. Když koronavirová pandemie dopadla obzvláště tvrdě na komunity Navahů a Hopi, vybralo se podle The New York Times v Irsku 1,9 milionu dolarů, téměř 44 milionů korun.
A po dlouhých letech odpověděl Bílý jelen na někdejší alibistický cynismus listu Arkansas Intelligencer. Podle mínění jeho redaktora byl totiž čoktský dar splátkou jejich dluhu evropské civilizaci, potvrzením, že barbarské zacházení bělochů s indiány přineslo ovoce. „Splácejí křesťanskému světu dluh za to, že jsme je vynesli ze zaostalé ignorace a pohanského divošství,“ mínil list.
„Jak to vidím já, jsou tu jedni chudí, oloupení, kteří podají ruku jiným chudým, oloupeným,“ namítl, „slyšeli jsme i jiných lidech, kteří trpí tak moc, jako jsme trpěli my – a museli jsme jim pomoci.“