Co teď máte společného?
Bubílková: Píšeme spolu, mluvíme a děláme nějaké pořady, co jsme dostali. Jo a máme psát knížku!
O čem bude kniha?
Krampol: O všem. O všem, co se děje, co se dělo a co se bude dít!
Kdy jste si vy dva odbyli pomyslnou společnou premiéru?
Krampol: No asi před… to bude asi už třicet let, ne?
Bubílková: Ano. A zajímavé je, že se ještě poznáme! Že i po třiceti letech jsme našli nějaké rysy, které tam byly i kdysi.
Krampol: Já jsem ještě tužší. Mě na dálku tušej. Zuzanka povídá: Seš to ty, nebo nejseš? A představte si, že jsem to já!
Vy nemáte problém, že byste se měnili k nepoznání jako jiní kolegové ze showbyznysu. Co na to říkáte, když se někdo po patnácti dvaceti letech tak moc změní?
Krampol: Většinou to vždycky bývá Nastěnka, a pak je z toho Marfuša. (smích)
Bubílková: No mně se to nedávno stalo. Já se přiznám, že jsem vytáhla zrcátko a říkala si, jestli si něco nenamlouvám. Tak stárneme všichni, ale mně se zdá, že my k lepšímu.
Zuzana Bubílková a Miloslav Šimek v pořadu Politické harašení aneb S politiky stále netančíme (2003)
Pan Krampol mi řekl, že nesnáší politickou satiru. O čem si tedy povídáte?
Bubílková: Ale on ji snáší.
Krampol: To je špatně pochopené. Ne že nesnáším, ale že to neumím. Nerozumím tomu, proto jsem to nikdy nedělal. Říkal jsem to Zuzaně, že když jsme dělali se Slávkem Šimkem a byla tam nějaká politická narážka, Slávek na to: Řekni to! Tak jsem to zkusil a nic. Pak to řekl Šimek a lidi řvali smíchy! Tak proč bych dělal něco, co nemá dopad? Ta to umí říkat, ať to říká, já to neumím, tak vymýšlím kraviny.
Paní Bubílková, co říkáte na to, že první dámě Ivaně Zemanové zrušili sekretariát pro nečinnost?
Bubílková: Tak to raději nebudu komentovat. Já s panem Zemanem vycházím docela dobře. My jsme toho spolu dělali spoustu. Pamatuji si, jak jsem u něho jednou točila, to bylo ještě na Vysočině v tom jeho doupěti, kde byl, a nějak se to zdrželo. Instalovali jsme tam techniku, on se tak na mě podíval a povídá: Paní Bubílková, kolik je vám let? Já to nemám ráda, když se mě na to někdo ptá, a říkám: Dvacet osm. On se tak na mě podíval a říká: Také jsem býval mlád, ale na rozdíl od vás jsem věděl, kdy s tím mám přestat. (smích)
Krampol: Jak jste se ptal na to stáří, mládí, tak já jsem točil před lety takový seriál s Květou Fialovou. Ta furt chodila a říkala: Stáří je tak krásné! Standa Zindulka na to prohlásil: Jdi někam s tím krásným stářím! Já ráno vstanu, mě bolí úplně celý tělo, nezvednu nohu, ruku. Co je na tom krásnýho, prosim tě? A říkal, já už jsem to použil několikrát, ale mně se to líbí: Kdy člověk zjistí, že je opravdu starý? Když odcházíte z muzea a spustí alarm! Tak to je prý člověk teprve opravdu starý. To se mi zatím nestalo. Radši do toho muzea nebudu chodit.
Bubílková: Ono se také stáří pozná podle toho, když si mezi dvěma šlofíky musíte dát spánek!
Jiří Krampol a Hana Kalistová se vzali 19. února 1993 v Kladně. Za svědka jim šel Miloslav Šimek.
Vy jste někdy musel lhát o svém věku?
Krampol: Ne. Šimek vždycky říkal: Je lepší být mladý pán nežli starej kluk. Já se musím smát, když vidím nějakého dědka, který je obarvený, sotva leze a předstírá, že udělal právě maturitu. Tak to nesnáším. Nevím, proč bych měl říkat, že mi je méně? Je mi tolik, kolik mi je. Kdyby mi bylo sto pět let, tak mi bude sto pět let.
Bubílková: Oni měli celou sérii scének a jedna se jmenovala, tuším, Důchodci na poště. Šimek vždycky říkal: Když jsme začínali tu scénku hrát, tak jsme se museli maskovat na staré. Teď se musíme maskovat na mladší, aby to vůbec bylo ještě věrohodné. (smích)
Krampol: Pan herec František Kovářík, co byl v Divadle na Vinohradech, tomu bylo devadesát tři let a on se líčil na starého a říkal Sovákovi: Co tomu říkáš, Jirko? On mu na to odpověděl: Vypadáš, jako když ti někdo zbičoval ksicht špinavou žížalou! (smích)