Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Zatímco současní filmaři mají největší problém se sháněním peněz, v době normalizace představovala hlavní překážku ideologická komise, která posuzovala nezávadnost každého scénáře. Na odmítnutí narazili i Zdeněk Svěrák s Ladislavem Smoljakem, kteří na počátku 70. let rozjížděli Divadlo Járy Cimrmana a chtěli se prosadit i ve filmu.

Podle hry Vražda v salonním kupé napsali scénář nazvaný Deset zásad inspektora Trachty jenže na Barrandově nepochodili. „Víte, ten váš Cimrman nikoho nezajímá,“ řekl hlavní dramaturg Ludvík Toman (†68). Pranic se mu nelíbil ani fakt, že látku měl režírovat Jiří Menzel († 82), který byl tenkrát v nemilosti režimu.

Otravný nováček

Zklamané dvojice se ujal režisér Oldřich Lipský (†62), který jí nadhodil náhradní téma. Kondiciogramy byly tehdy velmi populární a tvořily jakýsi vědecký protipól k horoskopům. Nápad se zalíbil i Tomanovi, který v něm viděl vhodný prostředek pro potírání lidových pověr.

Svěrák a Smoljak se pustili do práce a do děje neustále přidávali další vtipy, protože se báli, že příběh bude málo legrační. Později přiznali, že to malinko přehnali a skeče by bývaly vystačily na dvě veselohry.

Velkou výzvou bylo obsazení hlavní role nesmělého Františka Koudelky. Ucházeli se o ni třeba Jiří Krampol (85) nebo Jan Hartl (71), ale Lipský zvolil prakticky neznámého Luďka Sobotu (80), kterého objevil v libereckém divadle Ypsilon.

Zejména Smoljak z toho byl značně roztrpčený, později se dokonce nechal slyšet, že Sobota zničil celý film. Diváci si to ale nemysleli. Komedie měla premiéru 30. srpna 1974 a do kin přilákala tři miliony návštěvníků. Ze Soboty se doslova přes noc stala hvězda.

„Při natáčení jsem přitom jako začátečník měl nejnižší platovou třídu, takže jsem dostával 420 korun za den. Celý honorář činil asi 12 tisíc, což byly zhruba čtyři měsíční platy,“ prozradil herec.

35 fotografií

Komedie přinesla i další objev. V roli automobilového závodníka Stanislava Volejníka, který „trvá na opakování ceremoniálu“, se v první filmové roli představil Petr Nárožný (85). Příležitost chytil pevně za pačesy a neustále chodil za režisérem a scenáristy s nejrůznějšími připomínkami a nápady. „Byl tím dost otravný,“ vzpomínal se smíchem Smoljak.

Naopak Věra Ferbasová (†62), která hrála tetičku Františka Koudelky, se s filmovým světem pomalu loučila. Zemřela necelé dva roky po premiéře. Diváky chytil za srdce i smutný osud Karla Nováka (†49), který ztvárnil hospodského a Koudelkova soka v lásce. Herec kvůli alkoholizmu skončil v bohnické léčebně, a když se v roce 1980 jeho stav zlepšil, povolili mu vycházku domů. Tam však tři dny před padesátinami spáchal sebevraždu. Prý nachytal partnerku při nevěře.

Záhadný pertinax

Málo se ví, že komedie se původně jmenovala Vysoká fáze a na jméno Jáchym tvůrci narazili jen náhodou. Scény z filmových Chvojkovic se natáčely v jihočeské vesnici Oslov, kde měl obchod se smíšeným zbožím jakýsi pan Jáchym. Autorům se jméno natolik zalíbilo, že ho použili v názvu. Němou roli filmového Jáchyma pak ztvárnil Petr Brukner (80).

Aktuální číslo

Předplatné můžete objednávat zde

Dům v nedalekých Jickovicích pro změnu představoval Koudelkovu rodnou chalupu a také se tam natáčela scéna z konce filmu, v níž se do rybníka potopí Tatra 603.

Filmaři si nemohli dovolit zničit tak drahý vůz, a tak v jednom záběru skutečné auto pouze vjede do rybníka a v dalším se potápí jen střecha z jiného auta, která je navíc promáčknutá.

Řada lidí si také lámala hlavu nad větou, že automobil je zkušebně vybaven „pertinaxovým karburátorem“. Pertinax je pryskyřicí tvrzený papír, takže je to levný, ale odolný materiál. Používal se například jako izolační vrstva v elektrických zařízeních, ale v oblibě ho měli i modeláři.

Luděk Sobota: „Na place jsme se moc nesmáli“ Probíhala vaše první filmová zkušenost v poklidu? Natáčení probíhalo jako po másle. Skoro jsem si neuvědomoval, že točím film. Cítil jsem se tehdy svobodný a mladý. Vzpomenete si, kde všude se natáčelo? Film se natáčel například na Konopišti, v bufetu Koruna na Václavském náměstí, ve vršovické tělocvičně v Praze, v nějaké vesničce v jižních Čechách, jméno jsem už zapomněl (Hodětice – pozn. red.). Také v servisu Fiat v Motole a na Barrandově. Jaký byl na place režisér Oldřich Lipský – kliďas, nebo cholerik? Oldřich Lipský byl skvělý v tom, že mi nechal takzvaně volnou ruku. Jen když jsem improvizoval nebo si hrál s některými slovy, bál se, abych se trefil do postsynchronů. Pak mi jen připomínal, kdy hraju „šťastný“ a kdy „nešťastný“ den. Na co z natáčení nejraději vzpomínáte? Na všechno. Jaká je vaše nejoblíbenější scéna? Možná ta, jak porazím na zem pana Peterku a pak mu podám ruku, aby se zvednul, a on řekne: „Nebudem se pouštět do větších akcí.“ Chodil jste na hodiny juda? Nechodil. Během natáčení mi judista a kaskadér Petr Jákl pouze vysvětlil základy, co se v judu smí a nesmí. Krkolomné obraty a přehazování přes záda za mě dělal náhradník. Dělali jste si při natáčení s kolegy a kolegyněmi naschvály? Ne. Myslím, že to byl právě režisér Lipský, kdo řekl, že když je legrace na place, nemusí být na plátně. Řídil jste se někdy v životě kondiciogramem jako ve filmu? Neřídil. Ale občas jsem chodil na vykládání karet k mojí tchýni, která to skvěle uměla.