Máte radši jaro nebo podzim? A herectví nebo muziku?
No takhle. Už jsem zažila transformaci z malé moderátorky k čistě činoherní herečce, z herečky ke zpěvačce, a teď jste mě právě zastihli v momentě, kdy si na chvilku svlékám své zpívající alter ego a vrátila jsem se k milovanému herectví. A to na všech frontách. Činohra, televize, film. A je mi moc dobře. A období? Jaro a podzim. Tam se vždycky nejvíc věcí děje. Zkoušení, premiéry, krásně padá listí, nebo se nově zelená les. A člověk má pořád nové a nové sny.
Transformace zpátky k herectví se vám ovšem povedla velmi rychle. Lidé už o vás mluví víc v souvislosti s vašimi rolemi než s muzikou. Co za to podle vás nejvíc může?
Nevím, asi kombinace všeho. Divadlo je grunt a já se k němu po spoustě letech vrátila. Začala jsem Štěstím v Divadle Palace a od té doby vlastně pořád něco v divadle zkouším a nesmírně mě to baví. V červnu bude třeba další činoherní premiéra hry Aby bylo jasno. No a do toho mě potkala seriálová mrcha. Tak si mě diváci asi víc dávají do kolonky herečka. Za což jsem ráda, protože jsem se tak vždy cítila. Ale to věděli jen divadelníci a ti, co do divadel chodili. Je pravda, že ne každý by v seriálu takovou negativní roli vzal.
Nebála jste se, že vám dobře zahraná mrcha pokazí image?
Víte, to je asi hlavní rozdíl mezi mainstreamovým světem popu a tím hereckým. Jako zpěvačka jste vlastně povinna vypadat krásně a dokonale, usmívat se a nebýt konfliktní. Jako herečka naopak musíte přistoupit na to, že někdy v rolích budete fakt nehezká, nebudete se líbit ani sama sobě, a navíc se vám může stát, že budete hrát naprosto charakterově pokřivenou bytost. A pokud vás taková chytne v nekonečném seriálu, tak to bude pro fanoušky šok. Takže si to radši rozmyslíte, aby váš mediální obraz neutrpěl. Jenže já to cítím obráceně. Zpěv je krásná disciplína a hudba mě často vytáhla z hodně smutných životních vod, ale herectvím žiju a dýchám. Takže přednost má role a postava. Líbivost jde naprosto na druhou kolej.
Mnozí lidé ze showbyznysu jezdí dobíjet v zimě baterky do teplých krajin. Jak to máte vy? Uděláte si třeba měsíční pauzu a věnujete se rodině a ladíte své tělo a duši po celoročním zápřahu?
No já byla s dětmi doma téměř deset let, takže na nějaké nicnedělání na pláži na dovolené teď nemám ani pomyšlení. Kluci mají své sportovní týmy, kamarády a světy, a já se tím pádem mohla vrátit zase do toho svého. Krásně to časově vyšlo. A dobíjení baterek? Miluju les, dlouhé procházky, většinou se teda někde ztratím (smích), thajské masáže a aha efekty všeho druhu. Prostě když se mi nějaká situace osvětlí a já jsem schopna ji nahlídnout z jiného úhlu pohledu.
Nevěděli jsme, že jste PhDr. v oboru kulturologie. Co vás vedlo vybrat si Univerzitu Karlovu a filozofickou fakultu? A upotřebila jste vědomosti z ní ve své kariéře?
Už jsem v té době, kdy jsem nastoupila na vysokou, hrála hodně divadlo, ale chtěla jsem se pořád učit. Jako Yentl. Neměla jsem dost. Tak jsem se po konzervatoři přihlásila na teorii kultury a bylo to jedno z nejkrásnějších životních období. Děda mi vždycky říkal, že studentská léta jsou nej. Ať si je zbytečně nezkracuju tím, že skončím dřív. A měl pravdu.
Vaše rigorózní práce se hodně týkala kinematografie a pohádek. V mnoha jste hrála. Tak čemu dáváte hereckou přednost pohádkovému nebo dramatickému světu?
Nejlepší je, když se oba světy doplňují. Teď jde zrovna do kin roztomilá pohádka Princezna na hrášku. Po dlouhé době jsem si zas zahrála pohádkově milou roli. Jmenuje se Trdlo a je nešťastně zamilované do prince. Ale přitom každý večer hraju krásné dramatické postavy všeho druhu na divadle. Odskok k pohádkám byl pro mě vždycky hodně důležitý. Jako byste se napil čisté vody z horského pramene. Malvina, Dina v Královském slibu, Esterka ve Šmankote, popletená víla Arnoštka, kterou jsem točila s Dušanem Kleinem… těch bytostí bylo hodně a mám je všechny ráda.
Když byli vaši synové malí, měla jste čas jim číst nebo vyprávět pohádky? A kterou máte sama nejraději? U jaké jste usínala vy? Když vám ji četli, ne když jste ji četla vy.
V Kanadě jsme objevili knížky Roberta Munsche. Je to u nich jeden z nejoblíbenějších dětských autorů a napsal spoustu prdlých příběhů. Všechny ty jeho obrovské bichle máme doma a kluci už je umí nazpaměť. A mně četl děda vždycky takové pohádky, které měly nejvíc stránek a běda, když chtěl něco přeskočit! Hned byl usvědčen a musel se vrátit. Táta nám s bráchou četl nejradši Tarzana.
Prý byl pro vaši kariéru zlomový rok 1992, kdy jste hrála v Národním divadle s Libuší Šafránkovou ve hře Saténový střevíček. Co vaši mladou duši uhranulo nejvíce?
Divadlo, ta jeho vůně a tajemnost. V té hře tehdy hrálo tolik úžasných lidí. Libuška, Boris Rössner, Petr Kostka… A po premiéře za mnou přišel pan Abrhám, měl takový elegantní klobouk na hlavě a řekl mi: „Pokračuj, je to moc dobrý.“ A usmál se. To bylo nádherný. Pak jsem se i s ním i s Libuškou potkala ještě při natáčení Nemocnice na kraji města, kde jsem hrála vnučku doktora Štrosmajera. Byli oba neskuteční.
Teď máte vystupovat ve StarDance. Jak to funguje, to projevíte zájem nebo se vám ozve produkce, že by vás tam chtěli? A když se dohodnete, jak dlouho máte na přípravu?
Ozvou se vám. Nabízeli mi to už před x lety, ale já se tehdy trochu lekla těch náročných příprav, protože jsem do toho ještě zkoušela divadlo. No tak teď se bojím samozřejmě ještě víc, protože už mám tělo daleko bolavější, času ještě méně a dvě děti, ale jdu do toho. Proč si nepočkat na tu těžší variantu, že? Mirek Dlouhý mi vždycky říkal, že nemám stahovat kalhoty, když brod je daleko. Tak se toho držím.
Jak se vybírá partner? Můžete si vybrat z nominovaných nebo doporučit někoho, či holt vám někoho přidělí a vy se s ním, a s tím, musíte nějak poprat, i když si nesednete?
Netuším, s kým budu tancovat. Nechám se překvapit. Jen teda doufám, že na mě nebude moc křičet. Na to moje duše neslyší.
Tanec je vám blízký, budete muset pilně trénovat na soutěž nebo se těšíte, jak to ostatním ukážete?
Jak jim ukážu co? Myslím, že nám všem ukáže Oskar Hes. Já budu ráda, když to přežiju ve zdraví a něco se naučím. Ale už se na všechny moc těším.
Určitě vás bude sledovat hodně diváků. Budete víc nervózní než před divadlem nebo muzikálem, protože tady můžete i brzo skončit, a to by byla pastva pro bulvár?
Tak vždycky musí někdo vypadnout. Ale teď se těším na tréninky a na tu dřinu. Kolegové, kteří už StarDance prošli, říkali, že je to větší fyzická i časová zátěž, než si všichni umíme představit. Takže si asi sáhneme na dno. No odmítněte takovou vyzvu. A že vypadneme? No ano. Ale taky nepřestanete dýchat jen proto, že víte, že jednou umřete, ne? Stejně jako u divadla i u koncertu platí, když máš dobře nazkoušeno, není se čeho bát. Jen tě prostě vyhodí, ale ty budeš vědět, že jsi udělal své maximum a bavilo tě to.
Na loňském filmovém festivalu ve Zlíně jsme oceňovali, že jste neodmítla ani jednu žádost o společnou fotku a podpis a byla s fanoušky snad hodinu. Bylo tomu vždycky tak, nebo jste si vzala až mnohem později příklad z Karla Gotta, který byl svojí vstřícností pověstný?
Pan Gott mě to naučil. Někdy to možné není, když třeba spěcháte na představení, ale pokud můžu, tak podepisuju až do dna. Do dna sil.
Co je pro vás důležitější, vlastní pocit uspokojení a pocit dobře vykonané práce nebo potlesk diváků, i když ty první dva zmíněné pocity sama nemáte?
To je zvláštní otázka. Několikrát se mi stalo, že jsem nazkoušela hru a ta se pak nehrála. Z různých důvodů, od covidu po nemoc režiséra. Ale nikdy jsem toho zkoušení nelitovala. Takže asi potřebuju spíš to první. Projít tím objevovacím procesem, který trvá většinou dva měsíce, i když se pak třeba potlesku nedočká. No, ale když se pak věc povede a má úspěch, tak je to krásný bonus navíc. Prostě víte, že se ta věc bude hrát často a dopiluje se tím k životu a jevištní preciznosti. To je paráda. Ale nejdůležitější je vědět, že jsem nic neošidila. Že jsem tomu dala veškerou energii a řemeslo.
Jste na sebe tvrdá nebo si dokážete odpustit menší selhání či neúspěch, protože jste taky jenom člověk z masa a kostí a ne robot?
Už je to se mnou lepší. Byla jsem na sebe hodně přísná. Ovšem časem a věkem přijdete asi na to, že nedokonalost je taky fajn. Že má svoje kouzlo. Tak to všechno nějak nechávám plavat. A víte co? Člověk je pak šťastnější.