Hrajete hlavně v divadle, nedávno jste ale přijala nabídku na seriál Vesničan. Líbilo se vám to téma nebo jste toužila po změně?
Že to bude na vesnici, mi úplně není proti srsti, ale hlavně se mi líbila má postava. Že je ten člověk vlastně původem z města a přesídlí na vesnici a vznikají z toho komické situace. Určitě se mi líbilo i herecké obsazení, moji kolegové, kterými jsou Josef Polášek, Alois Švehlík, Martin Myšička a další výborní herci.
Člověk je ale zvyklý točit seriály v televizích. Vesničan je však projekt internetové televize Playtvak.cz.
Já jsem sledovala už jejich seriály Single Lady či Taxikář. Jsem neustále připojená na internetu a ve chvilkách volna si to občas pustím. Je to pro mě dostupnější než televize, kterou mám doma a tam se vracím pozdě večer, takže si ji vůbec nepouštím.
Jak jste na tom se sociálními sítěmi a vůbec internetem? Baví vás, nebo je naopak spíše bojkotujete?
Bohužel čím dál tím víc vzpomínám na časy, kdy jsem počítač zapnula a vyřídila jsem třeba tři e-maily za týden. Teď to otevírám denně. Dřív jsem si kupovala papírové noviny, dnes zprávy prolítnu na internetu. Pomalu se učím, je to prostě dnešní hektická doba, kdy člověk nemůže ztrácet čas. Už jsem si založila i profil na Facebooku, ale moc tam nechodím. Sice je to zdroj informací, ale pak se to začne nabalovat, a vám to vezme každou minutu volna.
Když se vrátím k novému seriálu. Jaké máte zkušenosti s vesnicí?
Jsem vesničan asimilovaný ve městě. Vyrostla jsem na moravské vesnici a nedám na to dopustit. Ani na ten způsob života. Například když jsem v Praze a něco se mi rozbije, musím na internet, najít si opraváře, obvolat je a věřit, že přijde někdo dobrý. Když je to na vesnici, jdete do hospody nebo za jedním či druhým sousedem a všechno si domluvíte. Ti lidé se znají, takže si vám nikdo netroufne nic udělat špatně. Má to opravdu velké výhody.
Vyrůstala jste v Křenovicích u Vyškova, ale narodila jste se v Brně. Jak jste na tom v „boji“ Praha versus Brno? Zažila jste někdy něco nepříjemného?
Já to zažívám spíše v legraci. My jsme v divadle namíchaní z celé republiky. Já jsem z vesnice u Brna, kde jsem studovala, a žiji v Praze, takže toto všechno potkávám. Jezdila jsem po Praze s brněnskou značkou na autě, což byla výhoda, protože ještě jako ženu mě všichni pustili. Teď už mám pražskou značku. Určitě tam nějaké řevnivosti jsou, ale ke mně se to zatím dostalo v té humorné rovině. Myslím si, že naopak tím, že jsem žila všude, mám nad tím jistý nadhled a vím, že všechno má svá pro a proti.
Měla jste to v Praze těžší? Myslím tím neznámé prostředí, kde jste nikoho neznala.
V herectví, pokud vystudujete DAMU jako pražskou školu, máte mnohem více kontaktů. Pokud sem přijdete z oblastního divadla nebo vystudujete v Brně, tak samozřejmě není kontaktů tolik a získávají se postupně a pomaleji. Třeba tím, že nemám tak velkou vazbu na DAMU, tak neznám mladé režiséry, kteří absolvují. Což je někdy trochu škoda. Ale dala jsem to, na což jsem pyšná. Žiji v Praze teď už takových let, že to vyjde skoro, jako bych se tu narodila.
Nemohu nezmínit vaši první roli ve filmu Hanele. Co jste musela všechno podstoupit, aby byla role vaše? Přeci jen jste byla nezkušenou studentkou a režisér Karel Kachyňa byl v obsazování herců velmi náročný.
Byla jsem ještě v posledním ročníku herectví na JAMU, když konkurzy probíhaly. Prošla jsem několika koly a v těch posledních pan Kachyňa upozornil na mou jizvou na tváři, kterou jsem měla z dětství. Proto jsem neváhala jít na malou operaci, aby jizva nebyla vidět. O roli jsem velmi stála, protože mě látka O smutných očích Hany Karadžičové neskutečně dostala.
Na co z natáčení vzpomínáte?
Určitě právě na pana Kachyňu. Byl to velikán a mně bylo ctí, že jsem měla možnost s ním pracovat. Byl to velký profesionál, který neváhal i ve velmi nepříznivých podmínkách při natáčení ukázat, co od herce chce. Natáčeli jsme na Šumavě a ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Musela jsem se koupat v deset stupňů ledové Vydře, a on ve skoro pětasedmdesáti letech mi šel do té vody ukázat, co mám dělat. Byl vynikající učitel a pro mě bylo natáčení s ním navázáním na to, co mě z divadelní práce naučil na JAMU profesor Josef Karlík.
Při zmínce o něm se mi hned vybaví děda z filmu Marie Poledňákové Jak dostat tatínka do polepšovny. Jaký byl vlastně pedagog?
Jsem osudu velmi vděčná za setkání s tak velkým hercem, jako byl pan Karlík. Jako profesor byl vynikající, nekompromisní, tvrdý, ale na druhou stranu velmi srdečný. Věděli jsme, že z nás chce dostat jen to nejlepší.