V osobním životě jsem Čech a v pracovním Japonec, říká moderátorka Adachi

Radana Adachi nejen o Japonsku

Jaká jste máma?
Co jsem vypozorovala, spousta lidí mě špatně odhadne. Myslí si, že jsem taková ta kámoška, ale tak to není. Doma jsem zlá dračice. Děti to se mnou měly těžké, protože jsem přísná. Přijde mi, že dneska rodiče své děti až moc chválí a podporují, nedokážou je zkritizovat. Tenhle přístup je mi cizí. Když mám pocit, že se Naomi nos kroutí trochu nahoru, hned jí řeknu, ať se zklidní. Myslím, že i díky tomu jsem ze svých dětí vychovala fajn samostatné lidi. 

5 fotografií

Jaké byla Naomi dítě?
Zatímco Ondra byl neuvěřitelně hodný, Naomi nás zaměstnávala 24 hodin denně. Pořád vyžadovala pozornost, chtěla poznávat a komandovala. V dětském kolektivu byla spokojená, až když se stala vůdčí osobností. 

Co na své dceři obdivujete?
Je nesmírně pracovitá a zodpovědná, což po mně opravdu nemá. Na všechno se dokonale připraví. Taky se neumí nudit. Když se mě zeptá, co mám v plánu, a já odpovím, že nic, nechápe to. Já jsem flákač, který se řídí heslem, že všechno nějak dopadne. 

Radana Adachi Svého manžela a Naomina otce Mahita Adachiho poznala v roce 1990, když natáčel dokument o libereckém Naivním divadle, kde pracovala za barem. Jako typický Japonec se ji zdráhal oslovit, vzala proto všechno do svých rukou. Z předchozího manželství má syna Ondřeje (36). Je absolventkou gymnázia. Zajímá se o design interiéru a módu, psala o tom i blog.

V čem jste stejné?
Je po mně trochu hypochondr. Když jí něco je, tak je s ní k nevydržení. Obě nás baví móda, ve které na mě dá. Třeba mi pošle fotku z kabinky při zkoušení, abych jí řekla názor. A taky bych řekla, že jsme obě šetřivé, ale já se to naučila až v pozdějším věku. Nedávno jsme byli u Naomi v Praze a stáli na placeném parkovišti. Při cestě k autu jsem rodinu donutila sprintovat, abychom nemuseli platit další hodinu. Pak jsem si říkala: Proboha, jak se to chováš? (směje se) 

Jaký je váš vztah k Japonsku?
Když jsem Mahita poznala, byla to pro mě exotická země a ani mě nelákalo se tam podívat. Postupně jsem si ji zamilovala. Než přišel covid, snažili jsme se tam jezdit dvakrát za rok a spíš to je vždycky moje iniciativa. Mahito po Japonsku vůbec netouží. 

Jak vás v jeho rodině přijali?
Když se dozvěděli, že se Mahito zamiloval do rozvedené blondýny z Evropy s dítětem na krku, zděsili se. Ani nepřijeli na svatbu. Asi za půl roku jsme tam jeli a vzali i Ondru. Když svou nevlastní japonskou babičku na nádraží objal, hned si ho zamilovala. Díky Ondrovi se podařilo obrousit hrany. Mám pocit, že jeho mají ze všech nejradši. 

Co umíte říct japonsky?
Jen pár frází. Díky nim dokážu zapříst rozhovor, ale běda, jak chce ten druhý pokračovat. To jsme brzy v koncích. Mahito naštěstí umí výborně česky. Dokonale se naučil, když se narodila Naomi. On ji zase naučil dobře japonsky, stejně tak Ondru.

Naomi Adachi nejen o olympiádě

Co vás čeká na olympiádě?
Protože se do Japonska nedostanou zahraniční fanoušci, budu mít za úkol přenést hry a jejich atmosféru do Česka, a to především prostřednictvím internetu. Zapojím i svůj osobní Instagram. Snad se mi podaří co nejvýstižněji ukazovat, jak to bude v Tokiu probíhat. Jednou jsem sama sebe z legrace označila za ninja spojku a sami sportovci mi tak začali říkat.

Naomi Adachi Při olympiádě v Tokiu bude pod hlavičkou Českého olympijského výboru přibližovat sportovní svátek českým fanouškům. Jako moderátorka se objevuje na ČT :D, na ČT2 bude na podzim uvádět nový pořad Futuretro, natočila pořad o Japonsku. Předváděla na pražském fashion weeku. Absolvovala herectví na konzervatoři, nyní na Karlově univerzitě studuje divadelní vědu.

Jaký je váš vztah k Japonsku?
Je to můj druhý domov. Ne, počkejte, prostě můj domov. Vlastně nemůžu říct, jestli první, nebo druhý. Když jsem tam, přinese mi to vždycky takový zvláštní klid díky tomu, jak všechno funguje a jak se můžete na všechno spolehnout. Někomu to přijde až moc robotické, nelidské, ale mně tohle u nás chybí. A pak zase musím zpátky, protože mi chybí Česko. Zdejší kluci a chleba s máslem. Potřebuju zkrátka obě země. 

Čím Japonce šokujete?
Bezprostředností. Že se nestydím říct, co si myslím. To se v Japonsku nesluší, tam se holka musí stydět. Ale myslím, že když se tak chovám, spoustě Japonců se to líbí. 

Co vám říká sport?
Na vrcholových sportovcích obdivuju jejich odhodlání dřít pro ten jeden cíl. Sama jsem spíš pasivní sportovkyně. Občas se svezu na skateboardu, někdy si zaházím na koš nebo kopnu do balonu, ale nic z toho mi moc nejde. Právě skateboarding bude na olympiádě poprvé, moc se na to těším. Nejvíc zvědavá jsem ale na judo a našeho Krpálka. Jestli si někdo myslí, že budu rozpolcená fanynka, tak ne. Fandím Čechům. 

Kdy se s mámou vidíte?
Tak jednou za měsíc. Rodiče se totiž netají, že mají rádi svůj klid. Když jsem dřív přijela z Prahy domů do Liberce, máma se mě klidně hned zeptala, kdy zase pojedu zpátky. (směje se) Umí být přísná, myslet na sebe a říkat ne. Myslím, že právě tenhle přístup nám s bráchou hodně dal. Přes telefon jsme ale v kontaktu v podstatě pořád. Hodně spolu řešíme třeba oblečení, protože máma má úžasný vkus. Když tápu, pošlu jí fotku a ona mi poradí. 

Jak jste pracovitá?
Přijde mi, že v osobním životě jsem Čech a v pracovním Japonec. Práce je pro mě až na prvním místě. Vše musí být dokonalé. 

Kdy chcete rodinu?
Když mi bylo kolem dvaceti, měla jsem o hodně staršího přítele, a kdyby chtěl svatbu a děti, asi bych se nebránila. Když jsme se rozešli, všechnu energii jsem vložila do práce. Teď nikoho nemám, a tak na založení rodiny tolik nemyslím.