Můžeme si povídat o dětech?
Můžeme. Obě dcery už jsou velké a studují v zahraničí. Alma ve Španělsku a Emma v Itálii.
Jak vás napadlo jméno Alma?
Manžel chtěl mezinárodní, on má geny Kazacha, a navrhoval různá jména. Ale mně všechna zněla až příliš divoce. Pak řekl Alma. Můj muž je Alex, já jsem Markéta, v tom jméně jsem slyšela Al a Ma a v tu chvíli mi to připadalo jako osudové znamení. Navíc jsem si uměla představit Almu malou holčičku i starou dámu. Věděla jsem, že to je jméno, které chci.
Zároveň jsem v té době už moc chtěla mít dceru Emmu a to se mi splnilo napodruhé. Poprvé jsme byli domluveni, že jméno pro chlapce volím já a jméno pro děvče manžel. Když jsem čekala druhé dítě, tak v jednu chvíli, aniž bych to chtěla, jsem se na vyšetření dozvěděla, že to bude zase dívka. Doma jsem udělala takovou malou „podlost“. Řekla jsem: Co kdybychom to teď obrátili? Já volím jméno pro děvče a ty pro chlapce. Můj muž se nadchl a začal opravdu vymýšlet jména. Vydržela jsem to jenom chvíli, pak jsem řekla, že to bude Emma, že to opravdu bude Emma… Tak máme Almu a Emmu.
Ve studiu byla jedna stará kamera, která nešla posouvat nahoru a dolů, byla zaaretovaná na kolegy o hlavu vyšší než já. Otočili pro mě odpadkový koš, vylezla jsem na něj a do kamery mluvila.