Izrael přišel ve středu ráno o státníka, jehož profesní životopis by mu leckdo mohl závidět. Šimon Peres třikrát sestavil izraelskou vládu, tři různí premiéři ho postavili do čela diplomacie, dvakrát byl šéfem obrany a do ministerského křesla usedl i ve dvou dalších resortech: financí a dopravy.
Šimon Peres zemřel po mrtviciBývalé hlavě státu bylo 93 let. |
Když musel Moše Kacav v roce 2007 opustit prezidentskou rezidenci v Jeruzalémě, aby ji později vyměnil za vězeňskou celu kvůli znásilnění své podřízené, Perese poslanci Knesetu vynesli až na post hlavy státu. Ve vysoké politice strávil těžko uvěřitelných 65 let.
25. září 2014 |
Peres, poslední státník z generace zakladatelů samostatného Státu Izrael, si však obdiv světových lídrů nevysloužil za svou sbírku politických titulů. Oceňují jej jako vizionáře, který desítky let vytrvale mířil za jediným cílem: dosáhnout míru mezi Izraelem, Palestinci a všemi státy v okolí. Ještě v polovině 90. let počítal s vytvořením jordánsko-palestinské federace, od roku 1999 podporoval nezávislý palestinský stát.
Sázíme jabloň, říkal o míru. Izraelci ho měli za snílka
„Jsem si téměř jist, že již za svého života zažiji mír na Blízkém východě. I kdybych si jej měl o rok či dva prodloužit,“ prohlásil Šimon Peres před několika lety. Jeho sen se nenaplnil - světová média dodnes chrlí zprávy o útocích proti vojákům, policistům i běžným občanům židovského státu na územích, které Izrael podle Palestinců nezákonně obsadil. A také o ostřelování Pásma Gazy, které naopak příležitostně podniká izraelská armáda.
Neutichl boj o Golanské výšiny ani spory o Chrámovou horu. A přestože je Izrael přesvědčený o své neotřesitelné vládě nad celým Jeruzalémem, kterou v roce 1980 stvrdil i zákonem, Palestinci i většina světa včetně OSN má jiný názor.
Před několika dny navíc v Ankaře - střelbou a řinčením nožů - ožily vzpomínky na námořní blokádu Pásma Gazy, při níž izraelské komando zabilo aktivisty plující k městu s humanitární pomocí (psali jsme o tom zde).
Mír vypadá jinak. Byl to však právě Šimon Peres, kdo k němu podle bývalého amerického prezidenta George Bushe mladšího vydláždil cestu. „Budoucí generace po ní jednoho dne půjdou bok po boku,“ prohlásil ve středu někdejší šéf Bílého domu.
Toho, že mít mezi Izraelem a Palestinou je běh na dlouhou trať, si byl dobře vědom i samotný Peres. „Sázíme jabloň, ne rajčata,“ odpovídal kritikům, kteří ho kvůli ambiciózním plánům na usmíření národů označovali za naivku.
Zejména izraelská pravice do něj často rýpala za příliš snílkovské a někdy i propalestinské postoje. Politik trpělivě opakoval, že plody jeho práce bude moci Blízký východ sklidit, až skutečně dozrají.
Je nebezpečný, napsal muž, který Perese přivedl do politiky
Do vysoké politiky zasvětil Šimona Perese již koncem čtyřicátých let David ben Gurion, pozdější izraelský premiér. A také muž, který o Peresovi později ve svých pamětech napsal tato slova: „Je zlomyslný, nebezpečný a nesmí dostat žádnou funkci.“
Migrant z VoložinuŠimon Peres pocházel z běloruského Voložinu, kde se narodil 2. srpna 1923. Do Izraele přestěhoval s rodiči jako jedenáctiletý. Odchod mu pravděpodobně zachránil život - po obsazení východní Evropy nacisté vyvraždili drtivou většinu běloruských Židů včetně Peresových příbuzných. Už jako student se stal členem polovojenské organizace Hagana, která usilovala o ustavení židovského státu. Během druhé světové války spoluzakládal galilejský kibuc Alumov a působil v mládežnické sekci v odborové ústředně Histadrut. |
Už za první arabsko-izraelské války v letech 1948-1949 však Peres odpovídal za nákupy pro armádu. Funkcí však nakonec vystřídal celou řadu. Nezlomilo ho ani pět volebních porážek, které během své kariéry utržil jako šéf Strany práce.
Své cíle se ostatně nebál prosazovat ani proti vůli vlastního premiéra: Když předseda vlády Jicchak Šamir na přelomu 80. a 90. let zarazil jeho snahy o uspořádání mezinárodní konference o Palestině, které by se účastnily světové mocnosti, Peres - tehdy v roli ministra financí - se po tajné dohodě s ultraortodoxní stranou Sefardských strážců Tóry rozhodl celý kabinet svrhnout.
To se mu podařilo, aliance se však nakonec rozpadla a novou vládu opět sesravil Šamir. Celá aféra vstoupila do dějin Izraele jako „špinavý trik“.
Rabin, Peres a Jásir Arafat získali společně Nobelovu cenu
U jednoho triku přitom nezůstalo. Expremiér Jicchak Rabin, Peresův dlouholetý přítel, jej ostatně označil za notorického pleticháře. „Většinu svého politického života patřil Peres k nejméně milovaným politikům v Izraeli. Byl synonymem špinavé, zákulisní a intrikánské politiky,“ řekl o něm historik Tom Segev.
I proto zřejmě Peres nikdy nezazářil v žádném všelidovém hlasování. „Od zvolení prezidentem jej ale většina lidí začala milovat. Je to skoro jako pohádka,“ doplnil Segev.
Tou dobou už byl Šimon Peres držitelem Nobelovy ceny míru - získal ji v roce 1994 spolu s (o rok později zavražděným) Rabinem a palestinským vůdcem Jásirem Arafatem za vyjednání mírové smlouvy, která byla nakonec podepsána přímo v Oslu.
Z vysoké politiky se Peres stáhnul v roce 2014, když mu vypršel prezidentský mandát. O další sedmileté období se již podle zákona ucházet nemohl, vysoký věk se navíc začal podepisovat na jeho zdraví.
Když ve středu zemřel po mozkové mrtvici, bylo mu 93 let. Truchlící Izraelci se s ním do pátku mohou rozloučit přímo v Knesetu, kde si přál po smrti vystavit tělo. Na státním pohřbu pak jeho památku uctí velká část světové elity: Přiletí americký prezident Barack Obama, britský princ Charles nebo třeba francouzský prezident Hollande.