Hadí křesťané hladí chřestýše a pijí strychnin. Bůh nás ochrání, věří

„Pomodli se a usmiř se s Bohem. Protože tentokrát zemřeš,“ houkl Glenn Summerford na svou ženu v kůlně za jejich domem, kde choval sedmnáct jedovatých hadů. Pak jí zkroutil vlasy a s pistolí přitisknutou k hlavě jí dal na výběr: buď strčí ruku do klece s velkým chřestýšem, nebo jí do ní strčí hlavu a had ji uštkne do tváře či oka.

Darlene zvolila první možnost. Ve chvíli, kdy had udeřil, ji zaplavila vlna nevolnosti. Upadla na podlahu a před zavřenýma očima jí začaly pochodovat zástupy hmyzu. Závojem bolesti matně vnímala, jak ji opilý a rozzuřený Glenn táhne do domu, kde po pár dalších panácích vodky usnul na gauči.

Sebrala všechnu sílu, odplazila se k telefonu a přivolala pomoc. Měla štěstí, záchranka dorazila včas. Později policistům vyprávěla, jak manžel před časem opět propadl pití a v záchvatu vzteku a žárlivosti se rozhodl ukončit jejich rozpadající se manželství. Darlene nadiktoval dopis na rozloučenou a odtáhl ji do kůlny k hadům. Mělo to vypadat jako sebevražda.

Rodinné drama ze severovýchodního kouta Alabamy vyvrcholilo na jaře roku 1992 před soudem ve městě Scottsboro. Porota Glenna poslala na 99 let za mříže. Soudní budova v tomto jinak poklidném městečku byla nacpaná reportéry z celé Ameriky. Glenn Summerford totiž nebyl obyčejný násilnický pijan, byl to kazatel. A jedovatí hadi k jeho kázání neoddělitelně patřili.

Zapomenutá země

V roklích na jihu Apalačského pohoří dodnes lišky dávají dobrou noc. V tomto koutě amerického Jihu žijí potomci přistěhovalců ze severu Anglie a Skotska, kteří dlouhá léta žili neprosto nezávisle a většinu 20. století strávili v uhelných dolech či železárnách.

Lidé z velkoměst se jim posmívají pro jejich přízvuk a mají je za burany. Oni zase s krajní nedůvěrou pohlížejí na jakékoliv novoty přicházející ze světa. Porážka v občanské válce a zrovnoprávnění černochů je zde dodnes citlivým tématem. Ke starým problémům jako je alkoholismus, chudoba a rasismus se v posledních letech přidala epidemie metamfetaminu.

9 fotografií

Všichni zde však dodnes věří v Boha. Většinou jsou to baptisté či metodisté, řada lidí se také hlásí k letničnímu hnutí, které klade důraz na vášnivé prožívání víry, doslovný výklad Bible a osobní kontakt s Bohem. Vyznavači pentakostalismu upadají na svých setkáních do extatického transu, hovoří mystickými jazyky a jsou svědky zázračných uzdravení.

Některé pentakostalisté z Apalačských hor došli se svojí vášní pro Boha ještě dál. Na bohoslužbách se dotýkají jedovatých hadů a pijí jed. Odvolávají se přitom na pasáž z Markova evangelia, v níž vzkříšený Kristus nabádá apoštoly, aby se vydali do světa a šířili jeho učení.

„Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vymítat démony, budou mluvit v nových jazycích, budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; budou vkládat ruce na nemocné a ti se uzdraví,“ stojí v Písmu.

Zajímavostí je, že tato pasáž původně součástí Markova evangelia nebyla; byla dopsána přibližně dvě stě let po Kristově smrti. Věřící praktikující tzv. dotýkání se hadů o tom vědí, ale příliš jim to nevadí. Jako zdroj své víry totiž podobně jako jiní konzervativní protestanté v USA uznávají Bibli krále Jakuba z roku 1601. Kromě Marka se opírají i o Lukášovo evangelium: „Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí.“

Když přijde Duch svatý

Jak jejich bohoslužba probíhá, popsal na počátku 90. let novinář Dennis Covington, kterého proces s Glennem Summerfordem nasměroval k hlubšímu zájmu o dotýkání se hadů. Během dvou let zmapoval tuto náboženskou tradici na území Alabamy, Kentucky, Tennessee a Západní Virginie a své zážitky shrnul v knize Salvation on Sand Mountain: Snake Handling and Redemption in Southern Appalachia (ukázky z jeho knihy jsou vyznačeny kurzivou).

Otec zakladatel Nejslavnějším propagátorem hadího rituálu byl George Went Hensley (1881-1955), negramotný kazatel z Virginie, který měl slabost pro alkohol, seděl za pálení kořalky a byl čtyřikrát ženatý. Přes všechny poklesky dokázal během svých cest po jihovýchodě USA stovky lidí přesvědčit, že dotýkání se hadů je tím správným způsobem, jak uctívat Boha. Sám tvrdil, že byl více než 400krát uštknut. Zemřel v 74 letech poté, co ho během kázání na Floridě uštknul had do zápěstí.

Věřící se scházejí v prostých kazatelnách zbudovaných z bývalých skladů či benzinových stanic. Uvnitř kostela je většinou jen pár lavic a kříž. Někdo se chopí elektrické kytary, jiný tamburíny či bubínku a dají se do zpěvu spirituálů. Pak se ke slovu dostane kazatel. Dostává se do varu a věřící každou jeho větu potvrzují vášnivým „amen“. A pak do něj vstoupí Duch svatý.

Bratr Carl se zašklebil, jako kdyby stoupl na něco ostrého. Sehnul se k jedné straně kazatelny a začal se houpat. „Ježíš nám seslal Ducha svatého,“ řekl a plácl do kazatelny dlaní. „Víte, někteří lidé stále čekají, až přijde Duch svatý. Ale on už přišel, o letnicích! A od té doby se vrací! Právě teď cítím, jak mě zcela naplnil,“ prohlásil. „Whoo! Proudí mi to z nohou až do hlavy. Miluju, když se mi dostane do vlasů.“

V této chvíli jsou už věřící na nohou a tleskají do rytmu hudby. Chválí Pána, zdvihají ruce ke stropu a čekají, až Duch svatý vstoupí i do nich. Když kazatel přečte pasáž z Markova evangelia, kterou všichni důvěrně znají, vědí, že nastal zlatý hřeb večera. Na scéně se objeví krabice se skleněným víkem, v nichž spočívají jedovatí plazi. Kazatel do jedné z nich sáhne a hada zdvihne do vzduchu.

Ploskolebec byl v záři stropního světla bronzový a zlatý. Bratr Carl na něj pohlédl se směsí podezření a lítosti. Had jazykem ozkoušel vzduch. Bratr Carl mu strčil palec před hlavu a had se ho dotkl jazykem. Pak si ho zvedl před obličej a pohlédl mu do očí. Chvíli se navzájem pozorovali, pak se had stočil dozadu a opět začal zkoumat vzduch jazykem. Bratr Carl si spustil hada k boku a opět ho zvedl. Tentokrát ho držel vysoko nad hlavou; částečně spuštěného po předloktí, částečně nataženého mezi prsty. Vypadalo to, jako kdyby držel ve vzduchu zlatý řetěz, kus jemného filigránu.

Po kazateli přicházejí na řadu další věřící. S hady v ruce se modlí, tančí a zpívají. Někteří si je nechávají plazit po hlavě, jiní zdvihají do vzduchu celé trsy hadů. V obličeji se jim zrcadlí cosi mezi naprostou blažeností a hlubokým smutkem. Věří, že dokud v nich proudí Duch svatý, nemůže se jim nic stát. Naprosto se odevzdali do rukou Boha a zároveň zažívají pocit nesmírné moci.

„Cítíte se díky tomu jinak. Prostě víte, že nad těmi hady máte moc,“ vzpomíná v Covingtonově knize Darlene Summerfordová na chvíle, kdy se účastnila kázání svého manžela a hadů se dotýkala zcela dobrovolně.

Věřící svoji vášeň pro Boha dokazují také pitím jedu či strkáním rukou do plamene. Na kazatelně se tak někdy objeví sklenice vody se strychninem, jedem, který způsobuje prudké křeče a ve větších dávkách ochrnutí centrální nervové soustavy a smrt. Pokud není k dispozici strychnin, věřící sáhnou po kyselině z autobaterie, fenolu či louhu. „Ne všichni chtějí pít strychnin. Ale pokud jste ochotni zemřít pro Ježíše Krista, tak vidíte věci úplně jinak,“ říká v dokumentu National Geographic jeden z věřících.

Rituál dotýkání se hadů v jednom z kostelů v Georgii:

Cena za pravou víru

Skeptici mají za to, že hadí křesťané z Apalačských hor chřestýšům a ploskolebcům odstraňují zuby nebo je před bohoslužbou dávají do chladu, aby otupili jejich reakce. Není to pravda. Přestože někteří herpetologové soudí, že hadi chovaní ve špatných podmínkách mají slabší jed, uštknutí během kázání jsou velmi častá a následky tragické.

Přesná čísla nejsou známá, ale odborníci odhadují, že dodneška zemřelo na otravu okolo stovky lidí. Ti, kteří hadí uštknutí přežijí, se musejí vyrovnávat s vážnými zdravotními následky. „V každé kazatelně, kde se praktikuje zvedání hadů, uvidíte lidi s atrofovanými končetinami a chybějícími prsty,“ uvedl pro National Geographic religionista Ralph Hood.

Uštknutí věřící většinou pomoc lékaře odmítají. V duchu Markova evangelia pevně věří, že je ochrání Bůh. A pokud zemřou, není důvod truchlit. Prostě nastal jejich čas. Tragédií není smrt, nýbrž skutečnost, že zbytek světa dosud nepřijal víru, kvůli níž riskovali život.

Covington například zaznamenal příběh jednoho muže z Tennessee, který se po uštknutí mazlil s hady ještě na smrtelné posteli a k tomu popíjel strychnin. „Budu v pořádku,“ ujišťoval blízké. Reverend Lee Hall, kterého uštknul had v roce 1959, zase odmítl, aby mu na ránu aspoň přiložili led. „To mě už rovnou můžete vzít k doktorovi. To není pravá víra. Pokud umřu, budu mrtvý a hotovo,“ zněla jeho poslední slova.

Smrtelné otravy strychninem nejsou zas tak časté jako úmrtí zůsobená hady. Podle předního odborníka na hadí církve Ralpha Hooda bylo zdokumentováno jen osm případů. Je to způsobeno jednak tím, že pití jedu není zas tak rozšířeno, a jednak tím, že kazatelé do vody nedávají smrtelné dávky.

Podívejte se na dokument Holy Ghost People (1967) o dotýkání se hadů:

Dotknout se ráje

Dotýkání se hadů dnes praktikují asi tři tisíce lidí v přibližně 125 modlitebnách. Většinu z nich najdeme v Apalačských horách, dvě však fungují i v Kanadě. Každá z nich představuje samostatnou církev, která má obvykle kolem dvaceti členů. Kromě zvedání hadů a popíjení jedu se v nich můžeme setkat i s dalšími typickými znaky letničního hnutí jako je vymítání démonů, uzdravování dotekem či mluvení v mystických jazycích.

Religionisté upozorňují, že tito křesťané nejsou pomatení sektáři. Do sahání na hady nikoho nenutí, stejně jako katolíci nikoho netlačí ke svatému přijímání. Přestože ve všech státech Apalačských hor kromě Západní Virginie je tato tradice zákonem zapovězená, úřady zákaz v praxi neprosazují, protože upřednostňují ústavní právo na svobodu vyznání.

Čas od času však hadím kazatelům napaří pokutu za přechovávání ohrožených plazů. Kazatel Jamie Coots, jeden z hlavních aktérů dokumentu Snake Salvation z dílny National Geographic, kvůli tomu dokonce před třemi lety napsal komentář otištěný v deníku Wall Street Journal. Argumentoval, že zákon omezující obchod s hady porušuje jeho náboženská práva.

„Představte si, že by úřady na ochranu dětí zasáhly proti židovským rodičům, kteří dospívajícím dětem během svátku Jom kipur odpírají jídlo a vodu. To by se nikdy nestalo. Úřady by také ani nenapadlo uzavřít katolický kostel, kde se bez licence podává víno,“ napsal. Rok po vydání článku podlehl uštknutí hadem.

Přestože v Apalačských horách se za poslední roky mnohé změnilo, religionisté se domnívají, že chřestýši a ploskolebci z místních modliteben jen tak nezmizí. Věřící totiž díky nim prožívají mezní zážitky, kdy se naprosto odevzdají do rukou Boha, jejich ego se rozplyne a oni se nakrátko dotknou ráje. Aspoň tak to popisuje Dennis Covington, který si dotýkání se hadů zkusil na vlastní kůži.

Udělal jsem krok dopředu a oběma rukama jsem uchopil hada. Otočil jsem se ke shromáždění a zvedl jsem chřestýše ke světlu. Hýbal se, jako by chtěl výš, vyplazit se z kostela na vzduch. Bylo to přesně takové, jak mi říkali. Strach jsem necítil. Měl jsem dojem, že had je prodloužením mého těla. A náhle se mi zdálo, že v místnosti jsem jen já a on. Vše ostatní zmizelo. Vše se vytratilo, všude kolem bylo bílo. Zmizela i ohlušující hudba. Nehybný vzduch naplnilo silné, rovnoměrné světlo. A také já jsem se začal ztrácet. Kousek po kousku jsem mizel, až ze mě zůstal jen ten had. Jediné, co jsem viděl, byly jeho šupiny, třpytící se na světle, a hlava, která se pohybovala ze strany na stranu a hledala cestu pryč.