Jak bude vypadat svět za deset let? A za padesát? To jsou otázky, které si lidé pokládají odpradávna. Vývoj mezinárodních vztahů, technologií i prostého lidského vidění světa se rok od roku zrychluje. Zasahuje do něj celá řada nenadálých událostí, které jasné směřování mnohdy obrátí o sto osmdesát stupňů.
SVĚT 2038aneb Život za 20 let U příležitosti 20. výročí iDNES.cz jsme se rozhodli podívat do budoucnosti. V uceleném seriálu článků vám po celý rok 2018 nabídneme různé pohledy, jak by mohl vypadat svět v roce 2038. Homepage projektu najdete na adrese www.idnes.cz/svet2038 |
Vzpomeňme si na teroristické útoky z 11. září 2001. Světové obchodní centrum se po nárazu letadel sesunulo k zemi a s ním i jasně načrtnutá zahraniční politika Spojených států. Málokdo rovněž čekal, že se protesty proti syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi v roce 2011 zvrhnou v mnohaletou občanskou válku lemovanou mrtvými civilisty, vzestupem Islámského státu i zažehnutím jedné z největších uprchlických krizí v historii.
Určité dlouhodobé trendy však i v dnešním turbulentním světě sledovat lze a nemusí mít jen obecnou podobu předpovědí „odejdeš tam, kde žiješ“ věštkyně Jolandy. Zcela vědecky lze například vyčíslit možné dopady klimatických změn. V detailech se budou odhady lišit, trend však budou mít společný. Už od zrodu internetu a sociálních sítí můžeme pozorovat také plíživý rozvoj dezinformací doprovázených vzestupem populismu.
Alespoň v obrysech je čitelný také geopolitický vývoj. Jen těžko lze předpokládat, že v roce 2038 bude svět vypadat zcela jinak, než je tomu dnes. Současné velmoci se zřejmě stále budou držet u kormidla světového dění. Výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů Vít Beneš upozorňuje, že by se v tomto ohledu mělo vycházet z toho, které země budou za dvacet let nejlidnatější.
„Takovými státy budou Indie, Čína a USA. Ve všech je na vzestupu nacionalismus, takže se dá říci, že lidé žijící na Zemi v roce 2038 budou za hlavní světové mocnosti nejčastěji považovat právě tyto země,“ uvedl Beneš pro iDNES.cz.
Neudržitelná hegemonie
Rusko podle něj ani v současnosti nepatří k nejsilnějším a nejvlivnějším státům a o zbytek vlivu přijde ve chvíli, kdy zahraničí ztratí zájem o jeho nerostné suroviny a zbraně.
„Rusko je relevantní pouze z nostalgie za ‚strategickým‘ soupeřením s USA z dob studené války. Zachová si sice hypertrofovaný jaderný arzenál z nostalgie za tímto strategickým soupeřením. Problém je však v tom, že většina lidí, tedy všichni kromě ruských a amerických jestřábů a středoevropských ‚vyplašených slepic’, nepovažuje soupeření mezi USA a Ruskem za rozhodující pro budoucnost tohoto světa,“ vysvětluje Beneš.
Zcela jistou pozici však nemají ani Spojené státy. Ty by mohly přijít o pozici nejvlivnějšího státu světa ve chvíli, kdy začnou považovat jimi vytvořený globální politický a ekonomický řád za hrozbu pro své politické a ekonomické zájmy. Post-studenoválečná hegemonie USA je podle Beneše jen těžko udržitelná.
„Čína může přijít o silné postavení v případě, kdy nebude schopná nabídnout světu nic jiného než čínský nacionalismus a expanzionismus,“ míní Beneš. Pravděpodobně podle něj o část vlivu přijde i Velká Británie po vystoupení z Evropské unie.
Podle historika Iana Morrise ze Standfordovy univerzity budeme za dvacet let žít v mnohem komplikovanějším světě než dnes. O moc podle něj zřejmě budou soupeřit dvě sféry vlivu - americká, opírající se o Evropu, Blízký východ a jižní Asii, a čínská, zaměřená na východ Asie a Afriku, uvedl Morris v textu pro The Guardian.
Opatrné kroky směrem k hlubší integraci Evropské unie
Silným hráčem za dvacet let nadále bude i Evropská unie, byť jí v posledních letech euroskeptici věští brzký konec. Pokračovat bude směřování k větší integraci.
„Propojenost Evropy i v každodenním životě je stále vyšší a vyšší, a tak potřeba jednotné regulace bude také vyšší a vyšší. Už teď lze například sledovat se zvyšujícím se pohybem osob po EU tlak na regulaci sociální oblasti - dávek, důchodů, obecně způsobu sociálního pojištění,“ uvedl pro iDNES.cz politolog Ondřej Mocek, který působí v Asociaci pro mezinárodní otázky a na Fakultě regionálního rozvoje a mezinárodních studií Mendelovy univerzity.
Velké integrační skoky však očekávat nelze. Vývoj Evropské unie byl podle Mocka vždy spíše reaktivní než proaktivní. Největší změny Unie vždy prováděla v reakci na krize. „Unie se tak bude posouvat integračně spíše sektorově než jako celek. Tomu nasvědčují i myšlenky o zřízení pozice ministra financí EU, bankovní unie a další jednotlivá dílčí opatření,“ vysvětluje Mocek.
Předseda německé SPD Martin Schulz před pár týdny prohlásil, že z Evropské unie by se měla v následujících letech stát federace. Podle politologů však tato forma integrace není příliš pravděpodobná (více o myšlence federalizace Evropské unie se dočtete zde).
Ředitel respektovaného think tanku Carnegie Europe Jan Techau připomíná, že integrace se zřejmě bude týkat i otázek bezpečnosti a armády. „Pokud nejsou Evropané sebevrazi, k takovému kroku Unie doufejme dříve nebo později přistoupí,“ uvádí Techau.
Představa vybudování společné regulérní evropské armády je však podle Mocka nepravděpodobná. Unie by však podle něj mohla disponovat určitými menšími speciálními ozbrojenými složkami, které by těsně spolupracovaly s NATO. „Nemyslím si, že by vznikla struktura pouze evropská, odpoutaná od transatlantického partnerství. Dojde spíše k posílení evropského pilíře v rámci NATO a tím i posílení vlastní obranyschopnosti v rámci EU,“ vysvětluje.
Podle Víta Beneše je realistická vidina vytvoření společného velitelství a společného plánování - podobně, jako funguje spolupráce v rámci Severoatlantické aliance. Takový orgán bude koordinovat vojenské nákupy, bude mít společný fond na vojenský výzkum a podobné věci, vyjmenovává možnou podobu posílené armádní obrany Unie (více o možném vzniku armády EU zde).
Bez eura a dalšího brexitu
Dosud největší ránu Unie dostala v červnu 2016, kdy se Velká Británie rozhodla pro brexit. Další státy ji však v následujících letech zřejmě následovat nebudou. „Brexit je totiž do velké míry také o vnitropolitických bojích uvnitř Británie, nikoliv jen evropský problém. Výhody plynoucí z členství zemí na kontinentu je opravdu mnoho. Nevím, co by se muselo stát, aby měl někdo opravdový zájem na tom opustit EU,“ myslí si Mocek.
Techau se ve svém textu pouští i do poměrně odvážných předpovědí. Uvádí mimo jiné, že Unie postupem let ustoupí od používání společné měny. „Euro je smyšlenou potřebou, která ale nemá opodstatnění,“ myslí si. Společná měna podle něj Evropu nemůže spojit. „Politická a ekonomická globalizace může fungovat i bez ní,“ tvrdí.
Změny nelze očekávat v dlouholetém sporu o pravidelném pendlování Evropského parlamentu mezi Bruselem a Štrasburkem. Francie případný přesun do jednoho města vždy vetuje. I přesto parlament zcela jistě projde určitým vývojem. Nabízí se například jeho přiblížení k pravomocím národních parlamentů.
„Nepravděpodobná je naopak změna volebního systému do Evropského parlamentu, o které se už dlouho mluví. Volby do Evropského parlamentu jsou pořád volby národních stran. Málokterý volič si však uvědomuje, že skrze národní strany dává hlas i politickým skupinám v Bruselu,“ vysvětluje Mocek.
Česko ve vleku EU
Jak do takového světa bude zapadat Česká republika? Co se týče vztahů s EU, velkých posunů se podle Beneše nedočkáme. „Už delší dobu si myslím, že Česko promeškalo příležitost ke vstupu do eurozóny a že se z nás stane její satelit. Odstředivé síly českého euroskepticismu nám brání stát se součástí integračního jádra a plnohodnotným členem Unie,“ myslí si.
Dlouhodobě se mluví o příklonu České republiky k Východu. Beneš však vysvětluje, že ten už v současnosti ve svém původním smyslu slova neexistuje. „Východ byla aliance socialistických diktatur během studené války, kterou kromě vojenských vazeb spojovala i ideologie. Diktatury a socialistické diktatury sice máme i dnes, ale žádný Východ ve smyslu vojenské aliance a ideového spojenectví už neexistuje,” uvádí.
Česká republika tedy podle něj bude v následujících letech stát spíše před volbou, zda chce mít provinční a izolacionistickou zahraniční politiku, nebo politiku otevřenou, aktivní a prointegrační. Velkou roli v tom pochopitelně bude hrát složení vlády i obsazení prezidentského úřadu.
„Vzhledem k tomu, že v dnešní České republice je neustálé vyčkávání a meškání považováno za ctnost českého národa, tak se obávám, že Česko nikdy tón evropské politiky udávat nebude. Raději počkáme, jestli plány a nápady ostatních vyjdou, nebo ne,” myslí si Beneš.
Ať už mluvíme o vizi světa v roce 2038 z pohledu mocností, Evropské unie nebo České republiky, do hry vždy může přijít velká událost, která odhady expertů a politologů smete ze stolu a přinese zcela jiné scénáře. Roli můžou hrát války, teroristické útoky i pro mnohé nedůležité prezidentské volby. Česko si shodou okolností svou budoucnost na nejméně dalších pět let bude volit už v následujících dnech (vše o prezidentských volbách v České republice najdete ve speciálu iDNES.cz zde).