Pro mnohé Afroameričany byla zlomem pandemie covidu, měli čas zastavit se a přemýšlet o budoucnosti. Když při zásahu policie na sklonku května 2020 zemřel George Floyd, řekli si mnozí dost a pátrali po možnostech, jak začít nový život v cizině. Návrat do zemí jejich předků v Africe se jevil jako logická varianta. Africké státy vycítily příležitost a svým krajanům v USA nabízejí výhodné, vládou sponzorované programy na přesídlení.
Lidé unavení životem v Americe se sdružují i na sociálních sítích. Na Facebooku najdeme desítky skupin, kde si lidé předávají tipy na bezproblémový návrat do Afriky. V té největší se sdružuje takřka čtyřicet tisíc členů. Sierra Leone nabízí jednoduché vyřízení občanství, Ghana v rámci programu Beyond the Return i finanční příspěvky. Do konce roku 2023 jen do této západoafrické země takto přicestovalo na 1500 Afroameričanů.
Devětatřicetiletá Ashley Clevelandová odjela z Ameriky i se svými dvěma dětmi v roce 2020, nejprve se na čas usadila v Tanzanii, dnes žije v Jihoafrické republice, kde pomáhá ostatním zájemcům o nový život v Africe. Nejvíce si pochvaluje, že se zde cítí opravdu jako doma a nikdo ji neodsuzuje kvůli její barvě kůže. „Černé Afričany tady člověk vidí na bankovkách i billboardech, takže na to, jaké jste barvy, rychle zapomenete,“ popsala pro list The New York Times.
ANALÝZA: Proč může být rasismus, když pět černých policistů ubije černocha |
Jednou z největších organizací, která lidem s návratem do Afriky pomáhá, je od roku 2017 The Exodus Club. Jeden z mnoha konzultantů, osmatřicetiletý R. J. Mahdi, se před deseti lety přestěhoval z amerického Ohia do Senegalu. Získané zkušenosti nyní předává svým krajanům, kteří se rozhodli odjet z Ameriky. Jejich počet podle Mahdiho v posledních letech setrvale stoupá. „Máme tak desetkrát více zájemců než před pěti lety,“ tvrdí.
Sám si ve Spojených státech zažil své, a to nejen kvůli svému africkému původu. Terčem útoků byl i pro muslimské vyznání. Pouze dvě procenta Afroameričanů se řadí k této víře. V Senegalu jsou však muslimové takřka všichni. „Nejenom kvůli tomu se zde cítím jako doma,“ vypráví Mahdi.
Pryč od západních společenských norem
V roce 2021 vyměnili život v Texasu za farmaření v Ugandě i čtyřicetiletá Shoshana Kirya-Zirabaová a její manžel. Žena s židovskými kořeny, která se v Americe „cítila jako menšina v menšině“, je podle svých slov nyní mnohem šťastnější, obklopená lidmi stejného vyznání i barvy kůže. V Texasu pracovala ve firmě, která obchodovala s realitami, ve své nové domovině zcela změnila obor. V neziskové organizaci Tikvah Chadasha Foundation pomáhá ugandským ženám a hendikepovaným dětem. S manželem žijí ve městečku Mbale, kde se sdružují asi dva tisíce členů místní židovské komunity Abayudaya.
Dnes už jen s odporem vzpomíná na to, jak se v Americe musela přetvařovat. „V Ugandě už nemusím řešit tisíce podob rasismu,“ popisuje. Minulostí jsou podle ní i vynucené úsměvy, kupování předraženého oblečení a žehlení vlasů, aby lépe zapadla do západního životního stylu. „Tušila jsem, že je něco špatně, ale až tady, kdy jsem všechny ty věci přestala dělat, jsem si uvědomila, jak moc,“ vypráví. V Ugandě se jí líbí i mnohem větší role rodiny v každodenním životě.
Podobnou zkušenost má i šestačtyřicetiletá Jes’ka Washingtonová, která se v roce 2020 přestěhovala z Houstonu do Rwandy, kde si užívá ve velkém šestipokojovém domě a každé ráno se kochá pohledem na okolní hory a avokádové sady. Kontakt s Amerikou přitom stále má, živí se jako učitelka a na dálku dává lekce svým studentům v Jižní Karolíně. Zároveň ve své nové vlasti chová králíky. „Nikdy by mě ani nenapadlo, že svobodná učitelka by mohla žít v takovém velkém domě,“ popisuje. Rozlehlý dům sdílí jen se svou šestasedmdesátiletou markou a měsíčně zde za pronájem platí 500 dolarů (asi dvanáct tisíc korun).
Stěhování přes oceán jí dalo mnohem větší klid. „Jedna z hlavních věcí, od které jsem chtěla alespoň na nějaký čas utéct, bylo zbavit se nálepky té černé ženy. Vyčerpávalo mě, že v Americe se od černošek očekává, že budou jen silné. Mě to ale vyčerpávalo. Chtěla jsem si najít prostor, kde budu moci být sama sebou,“ vysvětluje. Ve Rwandě to podle svých slov našla.
Stinná stránka návratu domů
Ne všechny příběhy navrátilců do Afriky však končí šťastně. Dvaapadesátiletý terapeut Adwoa Yeboah Asantewaa Davis se vrátil do Ghany v roce 2020 a varuje před neuváženými kroky svých krajanů v cizině. Pokud si myslí, že následkům rasismu utečou jednoduchým přestěhováním, mýlí se. „Přestěhujete se sem a myslíte si, že když je tady každý černý, budete v pohodě? Rychle zjistíte, že i tady budete něčím jiní. Pořád vás budou brát za ty ostatní,“ varuje.
V některých zemích paradoxně vznikají poměrně uzavřené komunity lidí, kteří přišli ze Spojených států a nepouštějí mezi sebe místní, popisuje Ghaňanka Ekua Otoová. Jejich firmy například najímají pouze další přistěhovalce a rodilé místní obyvatele přehlíží a nechtějí je do vedoucích pozic. „Když už opouštíte Ameriku s pocitem, že se vracíte domů, měli byste pak tady s námi zacházet co nejlépe,“ vzkázala přistěhovalcům ze Spojených států.
Digitální blackface. V USA řeší novou formu rasismu: gify a memy |
Najdou se i případy, kdy lidé po několika letech v Africe vystřízliví. Omosede Eholorová se do ghanské Accry přestěhovala v roce 2015 z New Yorku. Vydržela zde pět let, postupem času jí začaly vadit neustálé výpadky proudu a kulturní rozdíly, přes které se nebyla schopná přenést. Cítila, že africký způsob života není nic pro ni. „Jak moc vlastně člověk musí odevzdat sám ze sebe, když se adaptuje na cizí kulturu,“ ptá se. Nakonec se vrátila zpět do Ameriky.
Erieka Bennettová, zakladatelka neziskové organizace Diaspora African Forum, doporučuje, aby si všichni Američani toužící po novém životě v zemích svých předků vše nejprve pečlivě naplánovali. Impulzivnost by v takto velké rozhodnutí neměla hrát roli. „Afrika totiž není pro každého,“ tvrdí Bennettová.