Ztraceným výsadkářům v Den D pomohli vesničané. Zaplatili za to životem

Malé Martě Rigualtové bylo dvanáct let, z nich čtyři roky žila pod nacistickou okupací. Uprostřed jedné červnové noci ji probudil zvuk letadel a pak klepání na bránu statku. Z pokoje pak sledovala, jak její rodiče kávou zahřívají promrzlého amerického vojáka. 

11 fotografií

Než vyšlo slunce, do okolí Rigaultovy farmy ve vesničce Graignes dopadlo 182 výsadkářů z 507. výsadkového pluku, který se pod těžkou německou palbou vychýlil z kurzu. Z dálky se ozýval hluk vzdálené bitvy o normandské pobřeží.

„Řekli nám, ať se nebojíme, že jsou naši přátelé. Mysleli jsme si, že jsme osvobození. Byli jsme přešťastní,“ popsala pro Reuters své vzpomínky na Den D Marta, které je dnes 87 let. S rodinou tehdy nemohli tušit, že jejich vesnice bude okupovaná ještě celý měsíc. A že největší hrůzy ji teprve čekají. 

Hluboko za nepřátelskou linií a odděleni od velitelů se výsadkáři rozhodli ve vesnici zakopat. Zaminovali přístupové cesty, v místní chlapecké škole zřídili provizorní velitelství a kostelní věž využívali jako pozorovatelnu. Vesničané jim ochotně pomáhali. „Dva nebo tři dny jsem s mým tátou, sestrou a dalšími lidmi z vesnice vyrážela do bažin hledat jejich munici a padáky,“ vzpomíná Rigaultová.

V sobotu 10. června se však k vesnici přiblížila motorizovaná německá hlídka. Malou skupinu vojáků byli spojenci díky dobrému výhledu a momentu překvapení schopni rychle odrazit. Při prohledávání těl však zjistili, že vojáci tvořili průzkumný prapor německé obrněné divize. Bitva byla na dohled.

Odpoledne následující den Graignes obklíčila 17. pěchotní divize tankových granátníků SS. Jednotka o síle 2000 mužů začala ostřelovat vesnici, kterou bránily necelé dvě stovky spojenců, z 88mm kanonů Flak umístěných na nedaleké vyvýšenině. Jakmile Němci spojencům zničili důležitou observatoř, jejich postup do útrob vesnice byl rychlý. 

Domy zapálené od hořících těl

Po devět dlouhých hodin se Marta spolu s dalšími vesničany ukrývala před ostřelováním mezi otřásajícími se kamennými stěnami kostela. Dovnitř proudili zranění vojáci i civilisté. Němci nakonec donutili americké výsadkáře se stáhnout a Graignes opět padla do jejich rukou. I proti silné přesile však Američané dokázali zabít 100 německých vojáků a dalších 200 zranit, zatímco sami v boji ztratili pouze 15 mužů.

Sedmnáct zraněných Američanů, kteří nezvládli z vesnice utéct, však čekal podobný osud. Příslušníci SS je rozdělili do dvou skupin. Jednu odvedli do lesa za vesnici, kde vojáky přinutili vykopat si masový hrob, do kterého je pak svalili s kulkou v zátylku. Druhou skupinu Němci ubodali bajonety a pohodili do bažin. „Nesměli jsme je vytáhnout několik dní,“ vzpomíná Marta na děsivý pohled na mrtvá těla.

Vedla sedm tisíc partyzánů. „Bílá myš“ byla noční můrou nacistů

Hněv esesmanů se poté obrátil vůči vesničanům. Dva faráře, kteří svůj kostel propůjčili spojencům, popravili přímo u kostelní zdi. Dvě farní hospodyně v důchodovém věku zastřelili v posteli, ve které se ženy schovávaly při útoku. Celou vesnici Němci vyrabovali a doprostřed náměstí svezli vesničany, které podezřívali z pomoci Američanům.

Za viníky Němci určili čtyřicet čtyři vesničanů, které nejprve tvrdě vyslýchali a poté postavili čelem ke zdi a popravili. Jejich těla spolu s mrtvými z fary polili benzinem a spálili uprostřed náměstí. Oheň z masy těl přeskočil na střechy domů a nekontrolovaně se šířil. Plameny zachvátily téměř všechna stavení ve vesnici. Z dvou stovek domů zůstaly nepoškozené jen dva.

Z původní vesnice Graignes dnes zbývá pouze kostel. Martě Rigaultové události po Dni D dlouho připomínalo jen písemné poděkování jejímu otci od vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě Dwighta Eisenhowera. V osmdesátých letech dostala vyznamenání za neohroženou pomoc výsadkářům také ona.

Po čtyři desetiletí neměla Rigaultova rodina žádné zprávy o tom, co se stalo s výsadkáři, kteří útok přežili. V roce 1984 se jich však malá skupina vrátila do vesnice podívat. „Bylo to pro ně těžké se vrátit. Měli pocit, že vesničany opustili, že je nechali samotné čelit německé pomstě,“ uvedl Denis Small, starosta Graignes. „Vesnice je však viděla jako osvoboditele, kterými byli.“ 

Vesnice Graignes byla osvobozena 12. července 1944.