Zatímco v Česku se naplno rozjíždí kampaň před absurdními přímými prezidentskými volbami, v Itálii si v těchto dnech přijdou na své fajnšmekři, kteří dávají přednost staré dobré nepřímé volbě. Tisícovka poslanců, senátorů a představitelů regionů má za úkol vybrat nástupce Sergia Mattarelly, jemuž končí sedmiletý mandát.
Jeden zábavný prvek ubyl, když pětaosmdesátiletý Silvio Berlusconi v sobotu oznámil, že o funkci nakonec usilovat nebude, a místo toho odjel do nemocnice. Stále se však mluví o možném zvolení premiéra Maria Draghiho, jehož přesun do Kvirinálského paláce by patrně naprosto rozložil politickou scénu, protože to je síla jeho osobnosti, co drží vládu pohromadě.
Uvidíme tedy, jak se projeví smysl Italů pro drama a co nám naservírují. Mattarellu v roce 2015 zvolili ve čtvrtém kole, jeho předchůdce Napolitana v roce 2013 v šestém poté, co svolil, že zůstane na druhé funkční období, protože se zákonodárci prostě nebyli schopní shodnout na jiném jméně.
Rekord zatím drží volba Giovanniho Leoneho, který prošel v roce 1971 v kole třiadvacátém. Tehdy hlasování trvalo patnáct dní. I kubánská raketová krize se vyřešila za kratší dobu.
V Portugalsku se budou v neděli konat pro změnu předčasné parlamentní volby. Premiérské křeslo v nich obhajuje António Costa (Socialistická strana), který stojí v čele vlády od roku 2015. Socialisté v průzkumech dlouho vedli, v posledních týdnech se na ně ovšem dotáhl Rui Rio se svým úsporným jménem a středopravicovou Sociálnědemokratickou stranou. Costa tak dá stěží dohromady většinu a bude potřebovat podporu krajně levicových partají. Ty na tom však také nejsou kdovíjak.
Naopak roste podpora radikální pravice, na niž Portugalsko nebylo po pádu Salazarova režimu zvyklé. Konkrétně uskupení Chega (Dost). To se zapojilo (nepříliš úspěšně) už do voleb do Evropského parlamentu v roce 2019, tehdy v rámci koalice Basta. Teď však může být třetím nejsilnějším subjektem. Kdyby se nicméně ani tentokrát nepodařilo naplnit očekávání, jako další úderné názvy se nabízí například Stačilo!, Tak už ale! nebo Nechte už proboha toho.
GLOSA: Penisy, konspirace a pár facek. I takový byl rok 2021 ve světě |
Z hotelu Travelodge v britské Cambridgi uprchl robotický vysavač. Nezastavil se u vchodových dveří a zmizel. Lidé na sociálních sítích mu přáli šťastnou cestu a ujišťovali se, že přístroj určitě bude v pořádku, neb nemá v přírodě žádné přirozené predátory. „Utíkej, maličký, utíkej!“ drželi mu palce. Nakonec ho našli pod živým plotem. Jistě, může to být nesmělá předzvěst velké robotické apokalypsy, ale kdo z nás nebyl někdy v duchu takovým robotický vysavačem?
Novozélandská premiérka Jacinda Ardernová odložila svatbu kvůli novým koronavirovým restrikcím, jež její vláda zavedla kvůli šířící se variantě omikron. „Takový je život,“ posteskla si, zatímco její kolega z Commonwealthu Boris Johnson, mistr v dodržování vlastních opatření, nepochybně souhlasně přikyvoval.
Státníci to s vdáváním a ženěním teď vůbec mají nějaké složité. Dánská premiérka Mette Frederiksenová v předchozích letech posunula uzavření sňatku dokonce třikrát – poprvé kvůli volbám, podruhé také kvůli pandemii a potřetí kvůli summitu EU – a vyšlo jí to až loni v červenci. Dalším evropským politikem, kterému covid překazil svatbu, byl předseda Evropské rady Charles Michel. Prostě smůla. Na druhé straně – co by teď někteří za propuknutí pandemie v době plánování jejich svatby dali, že?
A na závěr zde máme jedno video pro zpestření pochmurných lednových dnů. Burundský prezident Evariste Ndayishimiye předvedl své bubenické vlohy a zahrál si se sborem Královských bubeníků Burundi, kteří hrají na posvátné nástroje zvané karyenda při slavnostních příležitostech. Hlava státu podle jeho kanceláře ve svatyni u hlavního města Gitega nemohla odolat tomu, aby na sebe navlékla tradiční úbor a tančila a zpívala s ostatními. Jiný kraj, jiný mrav.