Poslední popravený Čech ubodal před třiceti lety svou rodinu

Byla předvánoční noc 22. prosince 1986. Do bytu v Předměřicích u Hradce Králové se vrátil z hospody podnapilý Vladimír Lulek. Třiatřicetiletý, několikrát trestaný muž si přivedl z hospody kamaráda, mladého vojáka. Manželka Jaroslava s dvanáctiletou dcerou Vendulou připravovaly oslavy Štědrého dne.

Mladý voják vypověděl, že otevřela žena, která Lulkovi nadávala, že se o nic nestará, jen sedí v hospodě, zatímco ona gruntuje. Dceru poslala spát. V kuchyni se pak manželé dále hádali. Ona mu vyčítala, že jí dává jen 700 korun měsíčně, on zas jí, že je k*rv*. Když už hádka doznívala, odešel Vladimír Lulek a vrátil se s nožem a brouskem.

Brousil nůž a ženě stále něco vyčítal. Ona už se s ním podle vojáka nehádala. Když však něco nakonec namítla, udeřil ji brouskem do obličeje. Při druhé ráně jí začala téct krev. Snažila se mu proklouznout za zády ven z bytu. Padly i výhrůžky, že přivolá veřejnou bezpečnost. Lulek ji doběhl a bodl nožem do zad.

Voják se mezitím zvedl od stolu a snažil se Lulka zastavit, ale nakonec s drobným poraněním utekl. Svou roli zřejmě sehrálo i to, že z kasáren odešel tajně, bez opušťáku. Lulek na chodbě bodl manželku ještě několikrát, pak se zavřel v bytě před sousedy.

Jedna ze sousedek se snažila pobodané ženě ležící na chodbě poskytnout první pomoc. Do toho však Lulek znovu vyšel na chodbu a začal do manželky bodat. Do břicha bodl i sousedku, která se bezvládnou ženu snažila bránit. Později vypověděla, že když ucítila krev, tak utekla. Zranění bylo velmi vážné a bez pomoci lékařů by nepřežila.

Sousedé vypověděli, že se Lulka snažili zastavit. Jeden ho dvakrát udeřil šavlí, kterou přinesl manžel zraněné sousedky. Kopali do něj. Ani to nepomohlo. Lulek se nakonec sám vrátil zpět do bytu, kde se zabarikádoval. Manželce stihl před tím zasadit celkem 36 bodnořezných ran.

V bytě Lulek ubodal v postýlkách děti, sedmiletou Kateřinu a osmiletého Přemysla. V kuchyni našla policie zavražděnou dvanáctiletou Vendulu. Na zemi ležela mrtvá i Lulkova vlastní dcera, roční Vladimíra. Její otec se sám pořezal na krku a zápěstí. Dětem před tím zasadil celkem 49 bodnořezných ran.

Předstírání duševní choroby

Vladimír Lulek skončil v královéhradecké nemocnici. Ztratil hodně krve. Lékařům se však rychle podařilo jeho životní funkce stabilizovat. Už druhý den lékařská zpráva uvádí, že je schopen transportu a vazby ve vězeňské nemocnice.

„Reaguje na oslovení, otevře oči, vyplázne jazyk, na nocicepci (bolestivé podněty pozn. red.) reaguje. Zápach z úst. Jinak kontakt nelze navázat,“ stojí také ve zprávě. Podle lékařů se jednalo o účelovou reakci.

Při výslechu policie si to, co se dělo v noci 22. prosince, podle svých slov nepamatoval. Odmítal, že by někoho zabil. Do hospody jel prý proto, že mu žena nadávala, že jí s ničím nepomůže a nosí domů málo peněz. Pak ještě mlhavě popisoval, že přišel, chtěl si lehnout a manželka mu zase nadávala. „Jako z dálky jsem slyšel, že manželka na mě křičí, ale nevím co,“ vypověděl. Pak tvrdil, že si vzpomíná až na to, že ho nesli nahého v zimě.

Jaroslavu si vzal v roce 1983. Podle něj si svatbu přála ona. Tvrdil, že se oba měli rádi a zpočátku i dobře vycházeli. Popisoval, že oba hodně pili, zpočátku spolu. „V poslední době chlastala od rána, vodila si kamarádky, které tam byly několik dní a pořád chlastaly,“ tvrdil. Kvůli tomu prý byl vynervovaný, nevyspalý, nemohl jít ani do práce, tak se s manželkou hádali a prali. Opakoval, že manželka nikdy nevyšla s penězi. Vyčítala mu, že málo vydělává, že je příživník. Jemu nechávala jen pár korun na svačinu. Za to si kupoval v hospodě pivo.

Sousedé vypovídali, že se manželé hádali často a výjimkou nebyly ani rvačky. Také Lulkova bývalá manželka a tchýně vypovídaly o jeho agresivitě, o tom, že je bil, a také třeba o tom, že bývalá žena musela stát u dveří, do jejichž „parapetu“ Lulek vrhal nože. Lulek vše odmítl.

Že se manželé prali, potvrdil i Lulkův otec. Popisoval, že se jim situace v rodině nelíbila. Děti byly podle něj často hladové, když přivezli buchtu, tak se o ni servaly. Vladimír Lulek si k nim také chodil půjčovat peníze. Lulek starší osvětlil i to, na co si syn údajně nepamatoval, a to proč nedokončil železniční učiliště. „Důvodem bylo špatné chování, chytil se nějaké party,“ uvedl.

Z Mlýnů a těstáren Pardubice, kde pracoval, napsali, že často býval nemocný, chodil pozdě do práce, měl neomluvené absence a v práci neshody pro vznětlivou povahu.

Paradoxně nejlepší posudek Lulkovi přišel z věznice v Horním Slavkově, kde byl v letech 1976 až 1979. „Po stránce kulturně výchovné se zapojoval do všech pořádaných akcí. Povahově se jevil jako osoba klidná, neprůbojná, avšak lehkomyslná. V kolektivu byl oblíben, hádky nebo spory nevyhledával.“

Lulek byl v minulosti opakovaně trestán pro krádeže, loupeže i ublížení na zdraví. Mimo jiné vykrádal chaty, auta, ale i kostel. Mezi lety 1972 až 1979 byl téměř sedm let ve vězení.

Ve vazbě po vraždě v Předměřicích se Lulek choval jako duševně nemocný a zároveň začal držet hladovku. Skončil na zvláštním psychiatrickém oddělení v pražských Bohnicích. Vězeňská zpráva psala, že „nejí, je apatický, nespolupracuje, nemluví, nereaguje na výzvy, močí do postele. Je krmen sondou“. I tak jeho hmotnost klesala. 10. září 1987 vážil 42 kilogramů.

Podle znalců však psychickou nemoc Lulek jen simuloval. Fyzicky byl na tom sice špatně, měl atrofované svaly, ale účast před soudem zvládnout mohl. Líčení tak bylo svoláno na 5. ledna 1988.

Trest smrti vyslechl apaticky na kolečkovém křesle

Protokol z líčení Krajského soud v Hradci Králové hned na počátku popisuje, v jakém stavu obžalovaný dorazil. „Vladimír Lulek přivezen na invalidním vozíku, apatický, bez jakékoli snahy o navázání kontaktu s kýmkoli v jednací síni. Obhájci se nepodařilo navázat s obžalovaným kontakt,“ napsala zapisovatelka.

Po celou dobu se Lulek nijak neprojevoval, neodpovídal, nic nekomentoval. Nic na tom nezměnilo ani vyhlášení trestu smrti 14. ledna 1988. „Dopustil se jednání zcela výjimečného, které lze přirovnat jen k několika málo nejzávažnějším trestným činům projednávaným v historii československými soudy... Za jednání odmítá převzít zodpovědnost, naopak reaguje předstíráním defektu intelektu,“ uvedl v odůvodnění soudce Jiří Slezák.

Ten po letech vzpomíná, že při udělení trestu smrti hráli velkou roli znalci. Právě oni uvedli, že se „účelově snaží předstírat duševní chorobu s těžkým defektem intelektu“. Označili ho za „agresivní, explosivní, hysterickou, emočně labilní, asociální, nestálou a nezdrženlivou osobnost s alkoholickými tendencemi“. Podle nich nebyla jeho náprava možná.

O tom, že Lulek duševní chorobu předstíral, svědčí jeho dopis rodičům, který napsal jen osm dní po verdiktu 22. ledna. Své chování ve vazbě a u soudu v něm vysvětluje tak, že se uzavřel do sebe. „Byl jsem odsouzen k trestu smrti. Je mi ze všeho nanic. Musím na ně stále myslet a trápím se výčitkami, co jsem jim udělal. Nepamatuji si, jak se to vše událo. Muselo to být hrozný,“ napsal mimo jiné.

„Proč mě nenechali zemřít již tam. Prý mě zachránili na poslední chvíli. Teď mi nezbývá než čekat, až to budu mít za sebou. Bude to pro mě jen vysvobození, na které čekám. Konec trápení a soužení,“ pokračoval. Na závěr pak ještě prosí, aby pozdravovali jeho syna z prvního manželství a bratra s rodinou.

Odvolací soud následně zamítl jeho odvolání. Ze soudního spisu vyplývá, že byla podána také žádost o milost. Není zřejmé, kdo ji napsal a jaké uvedl důvody. Jisté je, že byla zamítnuta. Poslední zpráva spisu říká, že 2. února 1989 byl verdikt vykonán. Vladimír Lulek se tak stal posledním popraveným v Česku.