Zdravotníci musí být na vysokou úroveň stresu zvyklí i normálně. Je to teď ale horší?
Určitě ano. Jsme zvyklí o svou psychiku pečovat, na oddělení máme osmnáct psychologů, kteří zastřešují práci s personálem. Od roku 2006 máme krizovou adresu, fungujeme v týmech zátěžové, paliativní péče (péče zaměřená na zlepšování kvality života pacienta, pozn. red).
Teď u nás vznikl ještě systém peerů (peer pracovníků, tedy kolegů, kteří jsou vyškolení, aby byli schopni poskytnout první psychologickou pomoc, pozn. red.), ten se rozmáhá po celé republice.
Na jaře jsme pomoc většinou řešili přes videokonference, teď k tomu nabízíme různá relaxační cvičení, kurzy... Vytvořili jsme instruktážní video a pak dvě videa „do kapsy“, protože jsme zjistili, že i když zdravotníci chtějí, v zátěži s námi někdy nejsou schopni komunikovat. Proto přijdou až v krizové situaci.
Jak velký je zájem o pomoc?
Čísla máme nyní poměrně vysoká. Od jara po letošní únor jsem já osobně měla 95 hodinových terapií s personálem v rámci podpůrné péče. To jsem ale jen já, nepočítám do toho supervize, které se také hodně navýšily.
Jen přišli do praxe, už potkali smrt. Nespíme, část chce skončit, líčí medici |
Pro srovnání, jak to bylo před pandemií?
Z hlavy přesně nevím, ale o dost méně. Řekla bych, že se to zvýšilo tak pětkrát, šestkrát. Já řeším primárně sestry a jen u nich máme vysoké počty případů, kdy přišly osobně požádat o pomoc. Dokonce jsme jim pomáhali, když přišly o někoho blízkého samy. A samozřejmě velmi těžce nesou zvýšenou míru úmrtnosti u pacientů.
Co je kromě úmrtnosti pro zdravotníky nejvíc stresující?
U lékařů je to na prvním místě fakt, že nemohou kvůli aktuální situaci dělat svou práci a jsou zcela vyřazeni ze své běžné pracovní pozice. Třeba chirurg nyní vlastně dělá internu, kterou v uvozovkách neumí nebo se ji spíše teprve učí. A i lékařům, kteří umějí s internou zacházet dobře, dělá někdy problém pracovat s člověkem, jemuž není jen zle, ale k tomu trpí třeba Alzheimerovou chorobou. Nejsou na to zvyklí. Třeba mladí pak mají problém, že se nyní nemohou chystat na atestace.
Sama se čtyřmi dětmi
Sestřičky zase často mají starosti se svými rodinami. Dělají spoustu „dvanáctek“ a děti mají ve školce. Kombinují větší zátěž v práci a nestandardní situaci doma, protože tato péče většinou leží na nich. Mám tady třeba sestru, která má čtyři děti a je na ně sama. Zvládnout to po tak dlouhou dobu je prakticky nemožné.
Zmínila jste to částečně v souvislosti s lékaři, ale i sestry nyní pracují v jiných týmech než normálně. Není to také stresor?
Na jaře to tak bylo, viděli jsme různé negativní signály ve smyslu „jdu do jiného prostředí, tu pozici nezvládnu“. Podstatný byl i nedostatek informací ve smyslu, kam půjdu a kdy. Nevěděli jsme, na jakém oddělení budeme třeba za týden...
Dnes je až překvapující, že celá situace působí i trochu očistně. Jak jsme v úzkých, lépe spolu komunikujeme, personál se semknul... Je to trochu jako když v armádě dělají rotace. Před pandemií byla velká fluktuace personálu, pořád se zaučovali další a další lidé a z toho plynula frustrace. To se nyní proměnilo v potřebu si pomáhat a spolupracovat.
Do nemocnic šli pomáhat i medici či dobrovolníci bez zdravotnického vzdělání. Pro ně bylo setkání s takovou krizovou situací premiéra. Jak to zvládají?
Určitě to je ohromná zátěž. Na odděleních si je chválí, že jsou velmi pracovití. Ale zaznamenáváme situace, kdy třeba poprvé slouží u zemřelého či skoná pacient, o kterého pečovali déle. A pak potřebují naši pomoc.
Jak na to reagují?
To je různé. Někdy je to jen takový stav smutku, je třeba si o tom povídat. V rámci celého personálu se nám objevuje typicky nespavost, to souvisí i se střídáním denních a nočních služeb. Na začátku bylo hodně lidí, kteří měli i panické ataky. Byly to třeba matky, které zůstaly samy doma s dětmi, a měly špatné svědomí z toho, že nejsou v nemocnici, když jejich kolegové jsou přetíženi. Ale i personál, který tady normálně byl, a přidala se k tomu třeba hrozba infekce v rodině. To se pak projevuje úzkostí, ta pak přejde až v panickou ataku.
A pak různé psychosomatické dopady, třeba na zažívání. U sester se často objevují poruchy výživy. Nestihnou se celý den najíst, protože mají patnáct minut volna v celé dvanáctihodinové směně. No a další den se taky nenají, protože nemají silu uvařit. A tak se to s nimi táhne.
Když jde o nás, jsou hluchá místa
Mezi zdravotníky ve věci psychiky prý panuje jedno stigma: práci berou jako své poslání a neměli by sami vyhledávat pomoc. Je to tak?
Někdy ano, ale řekla bych, že to není jen věc zdravotníků. U nás je to lepší v tom, že hned při nástupu personálu pořádáme úvodní kurzy psychohygieny, znají nás předem a ví, že je to běžné. Navíc zmínění peeři či třeba vrchní sestry sami vyhledávají zaměstnance, kteří mají nějaké problémy a doporučují jim se na nás obrátit. Umějí nastalou situaci vyšetřit dříve, než vůbec dojde na psychologa.
Když se na vás někdo obrátí, jak mu konkrétně pomůžete?
Většinou dotyčný zavolá a my se ho ptáme, co se děje. Pak dáme hlavy dohromady a hledáme, jaká cesta je nejlepší. Nabízíme práci s terapeutem, práci s tělem, relaxační techniky. To když nejde o nic vážného. A potom je tu i možnost začít navštěvovat psychologa či psychiatra.
Podstatné je vysvětlit, proč člověk tyto pocity má a že je psychická reakce vlastně zcela přiměřená situaci. A když je nepřiměřená, tak edukativně vysvětlit, proč to tak funguje a nabízet pomoc odborníka, a to našeho nebo i externího. To v případě, kdy jde třeba o lidi z vysokých pozic managementu nemocnice, když si myslíme, že je lepší řešit tyto problémy mimo organizaci.
Říkáte, že vysvětlujete, jak psychika funguje. Není ohledně toho tématu mezi zdravotníky vyšší gramotnost než ve většině populace?
Když jde o nás samotné, vždy najdeme nějaké hluché místo. Vždy máte nějakou teorii, která je pro ostatní dobře pochopitelná, protože ji vidíme u pacienta. Ale jak se to týká nás, najednou je to jiné.
Abychom přežili péči o těžce nemocné, musíme realitu trochu popírat. Třeba v rámci paliativy je jasné, že si renomovaný zdravotník musí uvědomovat vlastní smrtelnost. Ale na běžných lůžkách se s ní teď intenzivně setkávají i ti, kteří takovým výcvikem neprošli.
Jak může na zdravotníky dopadnout, když takový podpůrný systém v rámci nemocnice není?
Dovedu si představit, že nejzávažnější situace zachytávají i v nemocnicích, kde přímo vypracovaný systém nemají, pouze pracují třeba v menších týmech. Ale je pravda, že u nás je možnost vybrat si z více lidí, máme krizovou e-mailovou adresu, kam mohou napsat klidně anonymně…
Možná jinde mohou problém zachytit později, to obvykle končí krizí, vyhořením či odchodem ze zdravotnictví. Toho se skutečně bojíme, protože jak se tam objeví skutečně i panická ataka a strach z umírání, nejde to spravit rychle. Ani při spolupráci s největšími odborníky.
Umírá mnohem víc lidí. Na to se nedá zvyknout, říká vrchní sestra z ARO |
Zaznamenáváte i takové případy, kdy personál zvažuje odchod ze zdravotnictví?
Ano. Ale ne zas v takové míře. Bude to možná znít trochu hloupě, ale částečně to spravily finance. Vyčerpání vydrží zdravotníci déle, protože mají konečně svou práci nějak rozumně zaplacenou.
Ale nechci paušalizovat! Jsou tu i lidé, kteří tráví již rok v pozicích, jež neodpovídají jejich běžnému profesnímu zaměření. A ti jsou často, když jim k tomu přibude ještě nějaká osobní starost, na hraně toho rovnou dát výpověď a odejít, protože neunesou další nečekané úkoly. Zaznamenala jsem třeba případ sestřičky, která v pátém ročníku nesplnila praxi, protože pracovala na covidovém oddělení a tak studium ukončila. Ale nevím, jak to bylo z druhé strany, řešila jsem spíše její stabilizaci.
Je mi vůbec velmi líto mediků. Pracují s ohromným nasazením, takzvaně ještě nepřipravení, jdou pomáhat a do toho mají paralelně zkouškové období, které řada lidí nemůže zvládnout, ani když do nemocnice nechodí. Vidíme lidi, kteří třeba chodí na „dvanáctky“ a pak je potřetí vyhodí od státnic.
Nemáme velká očekávání
Často se říká, že člověk pod tlakem funguje, dokud je to nutné. A když to skončí, pak se teprve sesype. Bojíte se nárůstu takových situací, až krize přejde?
Určitě to tak funguje. Už teď to zaznamenáváme. I když je pacientů stále hodně, my už jsme teď klidnější, protože víme, co dělat. Teprve tehdy si lidé uvědomí, jak ohromné zátěží vlastně čelí.
Ve zdravotnictví se o syndromu vyhoření mluví i mimo tuto krizi. Proč zrovna v tomto oboru?
Na to je jednoduchá odpověď: vidíme mnohem víc neštěstí než většina ostatních lidí a vydáváme ohromnou energii na pomoc v situaci, kde nelze pacientovi pomoci. Už si to vykládáme i tak, že úspěšný konec může být i dobré, důstojné umírání. Ale stejně, je ohromný výdej energie být po boku někomu, kdo je v těžké a prakticky neřešitelné situaci. A do toho žijeme své životy.
Už se začíná mluvit o pomyslném „světle na konci tunelu“. Pomáhá ta naděje konce celé krize?
Snažíme se personál stabilizovat bez upínání na cíl. Hledáme způsoby, jak se vyrovnat se současnou situací a přitom nemít velká očekávání. Dělat si nějaké přísliby, že se vše brzo vrátí do normálu, by bylo zrádné.