Má řečovou vadu, k logopedce se ale rok nedostal. Nyní dohání, co se dá

„Já papat.“ Tak ještě ve čtyřech letech Michal vyjadřoval, že má hlad. „Synovi byly čtyři roky a vlastně téměř nemluvil. Vždycky spojil maximálně dvě slova a celkově se vyjadřoval velmi neobratně,“ vysvětluje jeho matka Agáta Myslivečková. Na doporučení lékařů a okolí se ho rozhodla vzít k logopedce. Ta mu diagnostikovala opožděný vývoj řeči. Vadu, při které jednotlivá stádia jazyka přicházejí se zpožděním.

Po vyřčení diagnózy a uklidňujících slovech od logopedky, že při intenzivním cvičení a správně nastaveném terapeutickém plánu Michal své opoždění dožene, se Myslivečková uklidnila. Tehdy čtyřletý chlapec začal intenzivně docházet na logopedii, aby se řeč co nejrychleji přiblížila normě. Z prvního setkání v únoru před dvěma lety odcházela rodina s odhodláním a nadšením, že svému synovi pomůže a vše se srovná, než půjde do školy.

Opožděný vývoj řeči Opožděný vývoj řeči vzniká na podkladě poruchy centrálního nervového systému. Děti s touto diagnózou začínají mluvit později, než odpovídá normě. Mohou mít problémy se slovním vyjadřováním, s porozuměním řeči, poznávacími schopnostmi nebo sociální komunikací. Mají menší slovní zásobu, používají jen některé slovní druhy. Jejich mluvní projev je méně srozumitelný.

Terapie byly tenkrát velmi různorodé. V ordinaci chlapec pracoval na popisu obrázků, učil se časovou i dějovou posloupnost. Osvojoval si, jaké aktivity se dělají v průběhu dne nebo jak po sobě následují roční období. Logopedka mu vysvětlovala fungování předložkových vazeb nebo s ním nacvičovala správnou techniku dechu. Zároveň se společně pokoušeli vyvozovat hlásku L, která mu tou dobou dělala problém.

Intenzivní terapie měla výsledky

„Bylo vidět, že se paní logopedka snaží pracovat opravdu co nejefektivněji. Chvíli si hrál s míčkem, který brčkem foukal do branky. Následně už dával panáčka na různé části domečku podle zadaných předložek,“ vzpomíná šestatřicetiletá matka na komplexnost terapií před covidem.

Do ambulance k logopedce chodili jednou za čtrnáct dní. Mezitím se snažili cvičit doma, alespoň to, co Myslivečková zvládala. U Michala se začaly objevovat pokroky. Lépe se vyjadřoval. Díky tomu se posílil i jeho vztah se starší sestrou, protože si více rozuměli. K tomu začal chodit do mateřské školy a dostal se tak mezi vrstevníky. Vzájemná interakce s dětmi mu v rozvoji řeči také pomáhala.

Koronavirová logopedie Logopedie je obor zabývající se nápravou řečových vad u lidí všech věkových kategorií, nejčastěji se však jedná o děti v předškolním věku, kterých meziročně stále přibývá. Za běžného režimu se uskutečňuje v rámci osobního setkání ve škole nebo logopedické ambulanci. Při koronavirové pandemii mohla být od března roku 2020 péče poskytovaná pouze distančně.

Po pár měsících ale přišel covid a logopedické ambulance se uzavřely. „První měsíc terapie vůbec nebyly. Pak jsme se s paní doktorkou spojili online,“ popisuje tehdejší situaci matka dvou dětí. Logopedka přesunula do počítače alespoň obrazový materiál. Při online terapiích ho prezentovala Michalovi pomocí sdílení obrazovky.

Myslivečková byla u distančních setkání vždy přítomná. Seděla vedle syna a snažila se pochytit co nejvíce. Věděla, že je terapie více než dřív především v jejích rukou. Navíc musela syna často upozorňovat, aby se soustředil. Z jeho strany nastal velký problém s pozorností a celkovým nezájmem o nácvik řeči. To vedlo k uzavření se do sebe a rezignaci na spolupráci.

S počítačem se do té doby nikdy nesetkal

„Míša pořád koukal jinam než na obrazovku. Sledoval, kde se co šustne a po chvíli už vůbec nespolupracoval. Myslím, že to může být i tím, že do té doby nikdy s počítačem nepracoval,“ vysvětluje si Myslivečková. Jejího syna vždy bavily venkovní aktivity. K počítačovým hrám a videím se za celý život nedostal. Nebyl vůbec zvyklý trávit čas u obrazovky. Při online terapii se tak s technologiemi seznamoval poprvé a příliš ho nezaujaly.

Pandemie se podepsala na řeči dětí i jejich psychice, říká logopedka

U počítače neposeděl, doma chyběly logopedické pomůcky. Pokrok v rozvoji řeči se začal zpomalovat. Navíc se mu s matkou nechtělo tolik pracovat. Nenacházel motivaci, kterou mu vždy poskytovala cesta do ordinace. Chyběly mu hry, které s logopedkou hrával a následný příslib sladké odměny, návštěvy dětského hřiště nebo dalších oblíbených aktivit.

Myslivečková na radu odbornice začala zapojovat logopedii do běžných každodenních aktivit, aby syn cvičil nevědomky. „Když se oblékal, tak jsem po něm chtěla, aby mi popisoval, co si dává na sebe. Venku jsem ho vyzývala, ať mi říká, co je kolem nás. Společně s dcerou jsme s ním hráli slovní fotbal. Ten mu ale moc nešel, tak se občas začal vztekat,“ vypráví šestatřicetiletá žena.

Život v bublině způsobil ponorku

Situaci také nepomáhalo, že byla celá čtyřčlenná rodina stále doma. Kombinovat péči o obě děti, obzvlášť když starší dcera musela absolvovat online výuku ve škole, bylo náročné. Rodiče se snažili zapojovat do každodenního programu společné aktivity. Hráli deskové hry nebo četli knihy. Přesto bylo znát, že dětem chybí kontakt s okolím. Po delší době na sebe začali být sourozenci nevrlí.

„Při diagnóze, kterou má Míša, je důležité setkávání se s vrstevníky. Ať už ve školce nebo třeba na hřišti, to mu vždycky hrozně pomáhalo. Takhle měl pořád doma jen svou sestru. Ta je navíc dost dominantní, takže ho nenechávala věci udělat samotného. Často všechno doříkávala za něho. To pro něj bylo samozřejmě pohodlné, ale pro terapii nefunkční,“ vysvětluje Michalova matka úskalí neustálého pobytu doma.

Na terapie k logopedce do ambulance nechodili rok. Ačkoliv se doma snažili řeč trénovat, tak nedocházelo k žádnému zásadnímu zlepšení. „Míšovi prarodiče nás pobízeli, ať s tím něco děláme, že mu téměř nerozumí. Takže jsem vnímala opět i tlak okolí. Zároveň jsem začala mít trošku obavy, jestli tam není i nějaký psychický problém,“ říká matka. Po konzultaci s logopedkou byl Michal na vyšetření u psychologa, který potvrdil pouze opožděný vývoj řeči.

Zlepšení nastalo po návratu na logopedii

Po roční pauze od kontaktní logopedie se konečně otevřely logopedické ambulance. Za dodržení přísných hygienických podmínek byla možná osobní setkání. Chlapec se na terapie opět začal těšit. S návratem téměř k normálu se kvalita řeči začala zlepšovat. I přesto ale zameškaný čas způsobil, že musí do školy nastoupit o rok později.

O možnosti odkladu školní docházky rodina věděla již od stanovení diagnózy. Když přišel covid, tak se s ním smířili. Naději jim vdechlo, když se logopedie vrátila do prezenční podoby a viděli velké zlepšení. Posudek odborníků ale ukázal, že by se Michal ve škole zbytečně trápil a doporučili odklad.

Start ve škole bude pro děti s vadou řeči náročný, říká klinická logopedka

„Míša se do školy hodně těšil a my jsme si říkali, že to třeba vyjde. Na druhou stranu víme, že není kam spěchat. Vysvětlili jsme mu, že to tak pro něj bude lepší a že se alespoň bude moct těšit o rok déle,“ popisuje s úsměvem matka dvou dětí. Do školy syn tedy v září nenastoupí. Z pokroků v řeči, které momentálně dělá, jsou ale rodiče nadšení.

„Letos udělal Míša obrovský posun. Nás to velmi těší. Nejvíc mě jako matku naplňuje, když vidím, jak je z toho on sám nadšený. Domluví se teď mnohem lépe s kamarády ve školce, s babičkou a dědou. Může nám toho víc s nadšením vyprávět. Samozřejmě před sebou máme ještě dlouhou cestu. Věřím ale, že už ji žádná pandemie nepřekazí a dobereme se úspěšného cíle,“ uzavírá Myslivečková.